Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Moje schůze Es (2013)

Jedna cesta, mnoho dopravních prostředků a ještě více nástrah

 

Jako malý kluk jsem rád čítával komiksy kačera Donalda. Byli jak nápadité, tak vtipné. Takový smolař jako on se jen tak nevidí, říkával jsem si. Jedna z mých neoblíbenějších historek se jmenovala Schůze Es. Vyprávěla o strastiplné cestě kačera Donalda na schůzi karetních mistrů v jiném městě. Cesta mu trvala celý den, vystřídal nespočet dopravník prostředků a musel se vypořádat se všelijakými nástrahami, jako třeba květinové trhy, či omezené platnosti jízdenek. Když se mu vše konečně povedlo a na místo konání dorazil jen s mírným zpozděním, zjistil, že se schůze přesunula jinam. Paradoxně do domu hned vedle toho jeho, odkud ráno vyrážel. Celou tu cestu a útrapy absolvoval tedy zbytečně.

Velmi mě to bavilo, ale také mi ho bylo líto. Říkal jsem si, jaké to musí být hrozné takle se trmácet, nakonec zcela zbytečně. Inu, až dnes jsem si uvědomil, jaký byl Donald frajer, když to celé ustál a s odhodláním se vydal na cestu zpět.

Už dlouho jsem měl v plánu si zajet do vozovny Vokovice pro výplatu. Sice to nebyla žádná horetní suma, ale každá kačka dobrá. Nicméně to bylo daleko, takže jsem se odhodlával už několikátý měsíc. Dnes přišel den D.

Moje cesta začala na druhé straně Prahy, v Malešicích. Právě odbíjela pátá, když jsem odvážně nastoupil na první autobus, doufaje, že to všechno rychle sfouknu a budu před sedmou doma.

Neměl jsem moc pojem o tom, kudy bus jede, ale potřeboval jsem na metro a cílová stanice Florenc mi přišla jako dobrý nápad. Co zastávka, to kontrola nastupujících osob. Při sebemenším podezření jsem byl schopen během pikosekund odeslat připravenou sms jízdenku a pak dostatečně dlouho dělat blbce. Než přijde potvrzení. Nicméně tato cesta proběhla bez revize.

Na konečné u metra jsem prozkoumal mapu pražských linek a nakonec se rozhodl pro cestu tramvají, jelikož to znamenalo menší pravděpodobnost na potkání revizorů. Tedy jsem pěšky vyrazil směr Náměstí Republiky, odkud mi to jelo. Na nejbližší zastávce jsem chytil něco, co mě tu jednu stanici tam svezlo. Tramvaj před námi se pak ukázala jako ta, do které chci přestoupit. Po smělém poklusu z vozidla do vozidla jsem si liboval, jak si teď už jen sednu a nechám se svézt až na místo.

Dveře se zavřeli, tramvaj cinkla, ujela dvacet metrů a… zastavila se v koloně dalších deseti tramvají. Následně nám řidič oznámil zdržení z důvodů nehody v ulici před námi. Tím, že otevřel dveře dal sice neverbálně, přesto dost jasně najevo, na jak dlouho to asi bude. Tedy, co naplat. Vzhůru dolů do metra. Ještě že vchod byl hned před nosem.

Na povrchu není problém se těm vymahačům jízdenek vyhnou, ale v podzemí, to už je jiná kašička. Sem tam mezi nimi člověk proběhne, i když kontrolují společně s policií. Jenže dennodenně se mi to dělat nechce. A jelikož má cesta vedla přes nejfrekventovanější stanici Můstek, raději jsem si zakoupil sms jízdenku na 90 minut (mé lakomé srdce přitom pukalo žalem).

Opustit tramvaj se ukázalo jako dobrá volba, pač krtek výjimečně nezklamal. Nečekal jsem ani při příchodu, ani při přestupu. To mi přišlo vhod. Potřeboval jsem předhonit tramvaje, které ještě stihli projet před tou nehodou. Jinak by mi celá ta podzemní akce byla k ničemu.

Povedlo se. Jenže… První z nich byla tak narvaná, že lidé v některých mítech vypadávali z okének. Jak už to tak bývá, v jiné její části pro jistotu nestál nikdo. Asi aby sedícím nerušil výhled. No nic. Inteligence prostě klesá, to se všeobecně ví. A trpělivost růže přináší, takže po deseti minutkách tu byla další. Tam jsem si dvě zastávky před koncem i sedl. Po hodině jízdy a minutce odpočinku pak konečně přišla cílová stanice: Vozovna Vokovice.

Hrdě, s vědomím úspěšné cesty, jsem dokráčel na vrátnici a vznesl svůj požadavek na výplatu. Prý by tam někde měla být, takže žádný problém.

„No jo mladej, jenže on tu teď není nikdo, kdo by tě mohl vyplatit. Ty choděj až na osmou.“

„Prosim? Nikdo jinej mi to dát nemůže?!“

„No ne, je mi líto.“

„Prosím?! A co mam teda dělat?“

Můj pevný hlas se pomalu měnil v hysterický. Přeci jen bylo šest hodin. Čekat na dešti se mi do osmi fakt nechtělo.

„Jo tak to já nevim.“

Klap. Okénko se zavřelo. A já zůstal sám s myšlenkou, co teď.

Že chodí na osmou jsem samozřejmě věděl. Avšak několikrát mě ujišťovali, jak si to můžu vyzvednout na vrátnici a není v tom problém. Jenže evidentně byl. Tak šup telefon a zjišťovat. Šéf mi k tomu snad řekne víc:

„Jo ty tam teď seš jo? Aha. No já přijedu až na osmou. Nene, jen já ti to můžu předat. Jo že by si mi jel někam naproti? Hmm, to by asi šlo. No víš kde je Černokostelecká? No tak tam, na tý zastávce tramvaje. Dej vědět až tam budeš. Měj se!“

Asi něco v tom smyslu mi znělo do ucha. Co jsem říkal já si pamatuji jen mlžně. Všechno pohltila představa toho, kde je Černokostelecká.

Tato dlouhá ulice totiž prochází napříč celými Strašnicemi. Nebo je možná i ohraničuje. Tvoří takovou pomyslnou hranici mezi nimi a tou druhou čtvrtí: Malešicemi. Zmíněná tramvajová zastávka je pak deset minut pěšky od mého celodenního pracoviště. Jinak řečeno, přesunuli schůzi Es těsně vedle mého domu.

Já měl pocit, že mě z toho „omejou“. Když jsem si vzpomněl na cestu sem, zbledl jsem. Při vidině druhého kola této jízdy hrůzy by mě málokdo rozeznal od čerstvě nabílené stěny. Vztek samozřejmě následoval vzápětí. Zoufalství s beznadějí dorazili jako poslední, za to však s veškerou grácií. Jak to se mnou lomcovalo, bezdomovec na blízké zastávce začínal nervózně pokukovat mým směrem. Nebylo jasné, zda hledá vhodný směr úniku či zda přemýšlí, jak mě teď nejlépe okrást. Druhou variantu naštěstí nezvolil. Nevim, kam bych tam to tělo zakopával.

Tramvaj si pro jistotu dala řádně na čas. Deset minutek na dešti, proč ne. Alespoň trochu vychladnu a nebudu nebezpečný svému bezprostřednímu okolí. Vcelku smířený s osudem jsem se jí nakonec dočkal a vyrazil na cestu zpět.

Inu ale, radši to zkraťme: Dvacet minut tramvají, patnáct krtkem. Následovalo hektické hledání správné tramvaje či busu (byl moc velký výběr), přičemž mi ta správná nakonec přijela před nos a vyřešila mé dilema. Dalších deset minutek a po téměř dvou hodinách cestování večerní Prahou jsem byl 400m od místa, kde jsem začal. Výtečně.

Výplata proběhla velmi formálně v podobě předávání peněz z ruky do ruky a podepisování faktur na elektrické skříni u zastávky. Klasika. Tomu se říká open air.

A hurá domů! Háček byl v tom, že moje časová jízdenka měla každou chvíli skončit. Nevěděl jsem přesně kdy a nechtěl jsem se koukat, abych se zbytečně neděsil. Sladká nevědomost. První tramvaj byla tedy celkem ok. Druhá i přes velké napětí nakonec také. Přeci jen po té dlouhé cestě ze mě byl jeden velký uzlíček nervů. Stačilo, aby někdo zakašlal a letěl jsem z kůže. Nedej bože, abych potkal revizory. Avšak i přes projetí celé Prahy jsem na ně nenarazil ani jednou. Zase jsem si tu jízdenku koupil zbytečně…

No a teď menší soupis dopravních prostředků, hezky popořadě: Autobus, pěškobus, autobus, tramvaj, metro, metro, tramvaj. Šok. Otočka, tramvaj, metro, tramvaj. Výplata, tramvaj, tramvaj.

Kdybych si v každém z nich koupil jízdenku, mohl bych pak vytvořit velmi pěkné moderní umění v podobě obrazu. Přesně tak, jak to udělal kačer Donald na pomátku jeho příběhu. Avšak i bez toho si to budu pamatovat ještě hodně dlouho….