Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Ze zadní strany cestovního deníku (2013)

První snaha o veršování, ke které mě inspirovalo cestování a vše, co mě potkalo. Především ale asi pocit vnitřní svobody, který jsem do té doby neznal.

Odpovědi z ticha

Polož otázku a buď tiše,
jak když mnich na pergamen píše.

Jen co myšlenky ti z mysli sejdou,
odpovědi z hlubin ticha vzejdou.

Je však třeba umět čekat,
a nad pravdou se přestat vztekat.

Odpovědi z ticha,
totiž,
ničí jenom vlastní pýcha.
A v tom je ta potíž.

Lifjell

Hory kolem, měsíc září,
bezpečí stanu strachy maří.
I přes všechny obavy matčiny,
jsem sám uprostřed divočiny.

Hledám úkryt uvnitř duše,
za pomoci pera, tuše,
objevuji krásy písní,
jež se v mojí duši tísní.

Je to jedno

Miluj sex i život,
miluj tento svět,
na lačno dej si pivo,
či obdivuj drobný květ.

Není dobře, není špatně,
je to tady jak to je.
Tedy dělej co se zachce,
strach sám potom odpluje.

Poutníkův dík Bohům

Díky nám,
za odvahu jež nás provází,
a díky Vám,
za pomoc v nesnázích.

Díky za možnost poznat tento svět,
I za všechna ta krásná tady a teď.

Díky za vaše vedení
ve světě,
jež se co chvíli promění.

Díky za všechny ty náhody,
co provází naši cestu svobody.

Nechť se nám i nadále daří,
a vaše přízeň
všechno zlé předem zmaří.

Tedy toto je můj dík Vám,
jež přesahujete,
vše co dosud znám.

Cesta svobody

Neutíkej před svým strachem,
stejně je vždy na prahu
Dříve, než-li budeš prachem,
najdi sobě odvahu.

Já nevěřím v ďábly žádné,
jen na démony uvnitř nás.
Přemoci je není snadné
však odměnou je mnoho krás.

Je však třeba státi čelem,
neutíkat před ničím,
poznat proč se v sobě perem,
kým chceme být. Či čím.

Nevytvářet přeludy,
a brát vše jak je.
To je cesta svobody.
To je cesta do ráje!

Buď kým jsi, ne někdo jiný,
nesnaž se svým egem stát,
poznej, co tebe tebou činí,
respektuj to, měj se rád.

Bouřlivá vzpomínka

Dnes prosím Bohy o pomoc,
prosím je o tichou noc.
Nechť mám opět klidný spánek
a vane leda lehký vánek.

Hlavně ať není to jak včera,
kdy chvílemi i uragán foukal,
kdy věci měnili se v éra,
a já jen strnule koukal.

Kdy stan najednou ležel na mě,
bez ohledu na tyček napětí,
jelikož vítr nabízel mu rámě,
a když nechtěl, vzal ho v objetí.

Tak prosím ať je to dnes jiné,
ať bouře nepohltí oblohu,
přijdou jen sny roztomilé,
a zítra štěstí chytnu za nohu.

Mít se trochu rád

Cti své srdce, měj se rád,
buď sám sobě kamarád.
Ten vztah nelze nahradit,
sám si musíš poradit.

Nelze překrýt tato místa,
láska si tebou musí být jista,
že vychází ze srdce tvého,
a ne z činu zoufalého.

Ty se sebou jsi neustále,
dvacet čtyři hodin denně,
Co věnovat se sebechvále
než sám sebe nenávidět?

Nástrahy

Víra v sebe, to je věc,
jež rozboří každou klec!
Stačí si jen trochu věřit,
a osudu život svěřit.

Vím pak, že ať přijde cokoli,
přinejhorším to trochu zabolí.
Zvládnu to a půjdu dál.
Zvědav, co ještě mi svět přichystal.

Tajemství

Požádej a je ti dáno,
tak zní ona odpověď.
Možná za rok, možná ráno,
ale taky třeba hned.

Očekáváš-li však zázrak,
nebudeš mít nejspíš radost.
Život nedá víc než náznak,
sám pak učiníš mu za dost.

Dána je jen příležitost,
k dosažení toho cíle.
Na tobě je, zda tvá lenost
zvítězí, či píle.

Sama si za to můžeš

Minulost je minulostí,
co se stalo, nezměníš.
Zabývej se přítomností!
Co v ní je špatně, dobře víš.

Otevři své srdce světu,
přiznej, že věci jinak chceš.
A neříkej mi jak se pletu.
Ne se mnou, to se sebou se přeš.

Co je špatně musíš změnit,
nebo přijmout tak jak je.
Je však třeba tomu čelit,
nepřehlížet, či svádět na jiné.

Vesmírný zákon

Je to o tom najít odvahu,
sbalit se a vyrazit ven.
Bez myšlení zahodit rozvahu,
jen tak si lze splnit sen.

Mít všechny věci na zádech,
putovat si křížem krážem,
dokud nedojde ti dech,
než nepadneš mrtvý na zem.

I pak se zase zvednou,
a vyrazit ještě dál,
ze svojí cesty se nehnout,
děkovat, že ti ji svět dal.

Jen odvaha svléká chomout,
a přináší nejednu pěknou změnu,
tak připrav se do toho obout.
vždyť vesmír žehná odvážnému!

Dává si na čas

Někdy už prostě nevěřím,
mám v sobě jen pochyby,
nevidím jak jinde večeřím,
a že stop půjde bez chyby.

Sedím pak jen ztrápeně,
tam někde poblíž silnice,
flintu zahozenou úplně,
nudou počítám i sinice.

Ale náhodě se musí přiznat
že na holičkách tě nenechá,
leč se nenamáhá spěchat,
Toť bezradnému útěcha.

Mohlo by být hůř

Nikdy nevíš, co se stane,
zda bude to dobré, špatné,
Jaký problém tu vyvstane,
kdo a kam tě zase kopne.

Do nastalé situace,
lze se leda položit.
Nevytvářet komplikace,
prostě to jen zkusit žít.

Každý z nás pak sleduje,
hrajíce svou vlastní roli.
Kam ta scéna směřuje
do čeho nás dějství vhodí.

Zda to bolí nebo těší,
to je pouze problém bleší.
Stejně to vždy dále běží.
Občas to lze zvládnout stěží.

Vždy nám to však dává možnost,
pochopit ty souvislosti,
poznat další cennou modroust,
získat nové zkušenosti.

Radší nenadávej na osud,
i když bije tě holí,
i když vyrazí ti zub.
Ono to zase přebolí.

A když tě to nezabije,
možná tě to posílí,
a když ani to nevyjde,
tak aspon jsme to zkusili.

To všechno prý k tomu patří,
takle to tu teď má být.
Stejně jsme všichni jen bratři,
co se učí společně žít.

Někdy vrazíme si pěstí,
jindy potřeseme pravicí.
stejně ale máme štěstí.
Mohli jsme být třeba jepicí.

Mraveneček

Mraveneček v lese,
těžkou kládu nese.

Hýká, vzdychá, už nemůže,
ta kláda ho snad přemůže.

Na chvíli ji odloží,
než ho tíha položí.

Vyčerpáním bez dechu,
pak odpočívá na mechu.

Ač pot mu kape na čelo,
on nebojí se ničeho.

„Nemůže jít všechno lehce“
povzdechne si tiše, měkce.

Zas ji zvedne a jde dál,
přijímá, co mu život dal.

Vezměme si z něho příklad,
Jak se nedat ničím zvyklat.

Ty též ničeho neváhej,
a bůh nám při tom pomáhej.

Sám uprostřed davu

Uprostřed Osla zcela sám,
koho by to napadlo?
Mnoho aut, lodí. Prám!
Tu a tam i letadlo.

Tam kde chci ted stát,
tam je známá Opera
Kde budu v noci spát,
to je otázka večera.

Je to návrat k civilizaci,
jež jsem opustil, jak jsem ji znal.
Stejně mi dá velkou práci.
vmísit se do davu a jít s ním dál.

Lidí je tu vskutku hodně,
jak ti zdejší, tak i cizí.
I ti co působí bídně,
ladně mezi nimi zmizí.

Bez ohledu na ty počty,
stejně jsem tu sám.
Cizí jsou mi snad i kočky,
Nikde nikdo koho znám.

Avšak Bůj ví co se stane,
třeba se zas všechno změní.
Třeba kdosi osloví mne pane,
a přijde náhlé seznámení.

Co mi dříve bylo cizí,
teď už jak své boty znám.
Další slepá místa mizí,
když náhoda přijde k nám.

Pokaždé když byla nouze,
našel jsem v ní přítele.
Mluvili jsme spolu dlouze,
a cítili se vesele.

Možná se to znovu stane,
ač nemám páru jak..
Ale vrána sedá k vráně.
Věci už se mají tak.

Stopařova noc ve městě

Únava mě zmáhá,
už nechce se mi stát.
Jenže postel je tu drahá,
tak nemám kde spát.

Snad blízký les skýtá přístřeší,
jinak nevím co dělat mám.
Budu doufat, že tu dnes neprší,
a hvězdnému nebi se odevzdám.

Tak myslete na mě vážení,
převalujíce se v peřinkách
třeba i vám se život promění,
a překročíte stejný práh.

Za ním mizí všechny jistoty,
pračky, maminky, peřinky či postele,
člověk vzdá se i běžné čistoty
a z obav jsou kapky potu na čele.

Myslím strach z nepříjemné noci,
v nádražní čekárně strávené,
kde člověk má zvláštní pocit,
když jen na chvíli si ustele.

Já mám svůj stan a vy postel,
tak snad se nám i dnes zadaří,
stravit tu noc mimo hostel,
kde peníze se rychle vypaří.

Do světa

Dělat věci po svém,
být volný jako pták,
zní možná jako sen,
ale dá se žít i tak.

Stačí sebrat trochu odvahy,
možná i rozum do hrsti vzít,
vyvarovat se rozvahy.
A pak? No kam se zachce jít.

Však osud už to nějak zařídí,
a cesta vždycky někam vede.
Jen člověk neví co bude se dít,
ani kde vlastně spáti bude.

Sedět doma jako všichni,
to není žádný um.
Sebere se a sbal si věci,
zalej kytky, zamkni dům.

Práce, škola, mamička,
kde je tam i zůstane,
život ten však nepočká,
a samo se nic nestane.

Pak zkus prostě zapomenout,
na vše staré, i co znáš,
dobrodružství nelze minout,
jen co životu se odevzdáš.

Návrat. A co pak?

Mám strach z mého návratu domů,
mám strach ze všech těch blbostí,
třeba z občasných otcových hromů,
či z běžných matčiných starostí..

Již nechci být kým jsem byl,
vždyť byla to strašná nuda,
já pro svět jsem se narodil
Ať mě za to někdo udá!

Když nevíš co tě zajímá,
a které věci tě berou,
pak síla okolí je nesmírná,
a rady tě leda serou.

Hlavně abych titulů měl dosti,
a našel dobrou práci,
v ní nechal stárnou své kosti.
Však to není co já chci.

Já nikomu to neberu,
avšak život můj je jiný,
Po svém se s tím poperu.
Jsem ten, co vše jinak činí!

Svět můj je plný svobody,
i nekonečných možností,
a život řídí náhody.
Tak proč si dělat starosti?

Stane se vždy to pravé,
stane se, co stát se má,
a navzdory pýše hravé,
člověk máloco s tím udělá.

Následuje sekce delších básní. Věřím, že i ty stojí za přečtení, avšak nejvíce si cením dvou na konci, totiž básní Lesní bytůsky a Vzpomínka. Doporučuji to tedy „dotáhnout“ až k nim 😉

Nová cesta

Po návratu zpátky domů,
navzdory mému strachu
dočkal jsem se oněch hromů,
i silných vrstev prachu.

Znovu jsem se pokusil,
žít život podle konvencí.
Opět jsem si zakusil,
co tvrdí mistři odvěcí.

Že popřeš-li sám sebe,
a snažíš se jiným být,
uzamkne se ti nebe,
pak můžeš leda v pekle žít.

Zas a znovu se mi vrací,
ať se snažím sebevíc,
že neumím dělat práci,
že chci prostě něco víc.

Dělat co mi smouva píše,
pro peníze, pro sebe?
Obávám se že jdu výše.
Tvořím totiž pro druhé.

Ať tě znám anebo ne,
ať jsi třeba doktor práv,
stejně píšu pro tebe,
čtenáři, tak buď zdráv!