Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Už jste někdy dohnali letadlo? (2017)

Cestovatelská povídka o průšvihu, co se změnil v dobrodružství 

Nebylo to poprvé, co jsem měl letět letadlem. Pokud si dobře pamatuji, letěl jsem předtím minimálně dvakrát. Jednou do Řecka, podruhé do Anglie. A vždy zpět, samozřejmě, takže to jsou už keásné čtyři cesty letadlem. Přesto jsem to ani jednou nezařizoval já sám, osobně. V prvním případě se o to starali rodiče, jelikož se jednalo o společnou dovolenou, v druhém kamarád, který měl s letní prací v Anglii už zkušenosti a tak věděl, co a kdy rezervovat. Tedy jsem se ani jednou nemusel o nic starat.
Tentokrát to tak nebylo. Už jen koupě letenek pro mě byla poměrně velkou záležitostí. Na jednu stranu se jednalo o nepříliš velkou částku (vzhledem ke vzdálenosti), na druhou stranu zbytečně vyhodit oknem – kdyby cokoli nevyšlo – něco přes tři tisíce za obě letenky, to by se nechtělo ani nikomu. A mě pocit napovídal, že tato možnost, možnost nezdaru, tu je.
Tehdy jsem to ale neřešil a na popud mé drahé, v té době ještě v podstatě nové, přítelkyně, jsem koupi odklikl. A tím z možnosti letět v lednu na Mallorku udělal regulérní plán.
Jak je dnes oblibou, tyto výhodné letenky jsme našli na serveru, který se snaží shromažďovat všechny nízko rozpočtové lety, nabízet je zákazníkům a mít z toho profit. Jednalo se o dvouetapovou cestu. V prnví části nás čekal asi hodinový přelet z Brna do Eidhovenu v Nizozemsku, odkud nám po dalších dvaceti hodinách letělo letadlo už přímo do Palmy, hlavního města Mallorky. Cena byla samozřejmě podmíněna velikostí zavazadel, avšak do tepla toho člověk nepotřebuje mnoho. Jedno příruční zavazadlo se pro každého z nás se sice zdálo trochu málo, ale za pokus to stálo. Server nám dokonce nabídl odbavení online, což mi přišlo velice praktické a jak jsem pochopil, znamenalo to, že nebudeme muset čekat ve frontě na check-in. Vše jsem tedy poctivě vyplnil, stáhnul jsem dokumenty k cestě, přečetl nějaké základní informace o letech a považoval se za dostatečně připraveného a informovaného.
V posledních dnech před odletem jsme se soustředili hlavně na to, jak se zabalit do malých batůžků tak, abychom tam měli věci na spaní, oblečení a nějaké základní jídlo, než abych dále studoval podmínky jednotlivých leteckých společností. Což možná nebyla tak úplně dobrá volba.
Když přišel den odletu, byli jsme oba dostatečně připraveni, abychom mohli toto dobrodružství podniknout. Stačilo se už jen přesunout na letiště a vlézt do letadla.
Jako správné poctivky, co o létání nic nevědí, ale nechtějí rozhodně nic zmeškat, jsme tam byli dokonce ještě víc, než dvě hodiny před plánovaným odletem. Stálo nás to sice nějakou tu hodinku spánku, o kterou bylo nutno vstávat dřív, ale nervozita nás beztak nenechala příliš dobře dospat.
Celý napjatí, zda náhodou nejdeme z nějakého nepochopitelného důvodu příliš pozdě, jsme po čtvrt na deset vtrhli na letiště a hnali se k okénku „informace“, nechat si ihned říci, co a jak máme udělat, abychom nic nezmeškali. Seděla tam poměrně vstřícná slečna, která nám mile sděllila ony pro nás zásadní informace.
„Pokud máte velká zavazadla, je potřeba je nejdříve zkontrolovat.“ Ty jsme neměli. Stáli jsme tam jen s našimi batůžky a výmluvně jsme na ně ukázali. Slečna jen přikývla.
„Tím pádem pokud máte letenku, tak nejpozději 30 minut před odletem musíte projít bránou támhle.“ A ukázala kterou. My jsme vše odkývali a aby bylo jasno, ukázal jsem naše letenky. Nebo alespoň to, jsem jsem za letenky považoval. Zběžně na ně koukla a řekla: „Ano, tak to můžete jít rovnou tam.“
O tom, že je to 30 minut před plánovaným odletem, nepadlo ani slovo. O ěčem jiném než letenkách také ne, se zavazadly to té vypadalo dost jasně. Jednoduché jak facka, říkal jsem si. Ještě jsme ozkoušeli, zda batohy padnou do připravených testovacích klícek, trochu je zmáčkli, aby s opravdu vešli, a jali se čekat na vhodnou dobu.
Čas ubíhal pomalu, byť jsme jej vyplňovali svačinou a dohadováním, zda zkusit vzít nůž či nikoli. Přišel mi jako potřebná věc, ale bál jsem se kontrol, pochopitelně. Během toho se objevila informace o zpoždění letu. Nejdříve naskočilo 30 minut, pak 60. Tedy další hodina. Původní odlet byl v 11:25. Nyní tedy okolo půl jedné.
„No, tak to jsme tu byli opravdu příliš brzo, jak se zdá,“ poznamenal jsme, protože jsem litoval nedospaných hodin. Nezbývalo, než čekat dál.
„Neměli bychom tam už jít?“ ptala se Eli okolo půl 11.
„Ne, není důvod. Počkáme, až odejdou ti lidé, ať nečekáme.“ Jít dovnitř a čekat tam mi přišlo jako blbost, když je to do odletu ještě skoro dvě hodiny. Tady jsme se mohli přeci jen alespoň toulat, kdyžto odtamtud už člověk nikam ven nemohl.
„Nevím no. Radši bych tam šla. Ale dobře. Co s tím nožem? Vezmeš ho nebo ne?“
Nebyl jsem si jist, co dělat, ale už byl čas se rozhodnout. „Ne, nechám ho tady. Schovám ho někde venku, ať si ho pak můžeme někde vyzvednout.“
Eli kývla, ale už vypadala netrpělivě. „No tak šup, ať tam jdeme v čas. Běž ho schovat.“
Neochotně jsem se zvedl, pač jsem si nebyl svým rozhodnutím jist, ale čas už tlačil. Vyběhl jsem ven najít vhodné místo na úkryt.
Když jsem se vrátil, Eli vypadala už dost netrpělivě. „Dobrá, tak tam pojďme,“ souhlasil jsem konečně. A v tu chvíli teprve začalo to pravé rodeo.
K bráně jsme šli asi v 10:50. Prošli jsme vyznačenou cik-cak uličkou a napjatě, co nám řeknou na naše narvané batohy, jsme s tichým „dobrý den“ podávali paní u kontroly letenky.
„Dobrý den. Tohle nepotřebuji. Potřebuji vaše palubní lístky.“
Tím nás zarazila. Tento pojem jsem slyšel poprvé.
„Aha, a jak to vypadá? Tohle to není?“ doptával jsem se.
„Palubní lístky. Takže vy nemáte palubní lístky? Nejste odbavení? Oni nejsou odbavení.“ To už mluvila spíš k sobě, zvedala telefon, co ležel přímo před ní a už do něj mluvila.
„Halo? No, hele, mám tu dva lidi, co nejsou odbavení. Zavřeno, jo? Před půl minutkou? A systém už to nepustí, jo?“ Na nás se ani nepodívali. Problémy jsme spíš tušili, než že by jeden nebo druhý chápal, co se děje.
Během telefonátu přišla druhá paní. Ta měla pro změnu vysílačku.
„Co se děje?“ ptala se. „Nemají palubní lístky? Aha, a check-in? Počkej, já to taky zkusím.“
Zvedla vysílačku, aby vznesla ten samý dotaz a následně mohla dostat tu samou odpověď. Před chvíli ho zavřeli, sotva před minutou, a systém už nedovolí ho otevřít.
Pak teprve se obě obrátily na nás a řekly nám: „Máte smůlu, check-in už je zavřený. Nemáte palubní lístky, nejste odbavení, nemůžu vás pustit do letadla. Bohužel je to vaše chyba.“
„Cože? Ale my jsme byli odbaveni online. Neměli bychom tedy ty lístky někde mít? Vždyť když jsme byli odbaveni online, měli bychom mít snad i ty palubní lístky, ne?“ To nám říkal selský rozum i informace, které jsme vyčetli před letem. Jen jsme nevěděli, že to, co držíme v ruce, to není.
Jenže paní to zamítla. „Nejde to. Není žádná šance. Musíte mít palubní lístky s čárovým kódem a check-in už je zavřený. Zavírá se 40 minut před odletem. Už k bráně jste šli hodně pozdě, protože ta se zavírá 30 munut před odletem. Tím pádem máte smůlu. Nemůžu vás pustit do letadla.“
„Letadlo odlétá za hodinu a půl minimálně, nebo snad ne? Tak jak to, že jdeme skoro pozdě?“ divil jsem se časovým údajům.
„30 minut před plánovaným odletem,“ poučila mě paní.
„Aha. Ale jak to, že nás nemůže pustit do letadla? Vždyť tak nám propadne celá cesta. Odbavovali jsme se online, tak bychom to snad někde měli mít, ne? Na emailu třeba, nebo tak někde. Není to možné?“
„Ne, to není. Pokud jste nebili odbaveni na chech-inu, tak bohužel ne, je mi líto. Nemůžu vás pustit do letadla bez palubního lístku. To, co držíte v ruce, je jen…“ pohlédla nejistě na papír, „popis vaší cesty. Nic víc. Vaši chybou vám cesta bohužel propadá.“
A tím to skončilo. Druhá paní vedle ní jí jen přitakávala.
Jsme slušně vychovaní a za námi už stáli další lidé, takže jsme ustoupili a nehádali se. To byla nejspíš naše největší chyba, že jsme se víc nehádali. Udělali jsme to ale v domnění, že letištní personál ví, co říká. Tak by to přeci mělo být. Proto jsme ani nezkoušeli nic hledat na emailu, v objednávce na serveru a podobně. Nic takového. Prostě jsme se jen otočili, omámeni šokem jsme přešli k nejbližším sedačkám na druhé straně haly, položili na ně batohy a zmateně se koukali jeden na druhého.
„Doprkýnka, co ted?“ vypadlo ze mě jenom.
„No, asi máme smůlu, řekla bych,“ odpověděla Eli, podobně konsternovaná, jako já.
„Tak to se s tím vším asi tedy můžeme rozloučit,“ podotkl jsem jen.
Oba jsme tam stáli, s myšlenkami na ty samé věci. Na ty samé věci, které se před námi vinou jedná chyby rozplývaly. Moře ozářené sluncem, peníze za půjčovné vozu, který už byl objednaný i zaplacený, hory, krajina bez sněhu a zimy, jež právě vládla za prosklenou stěnou letiště. To vše, na co jsme se tak těšili, kvůli čemu jsme poslední dva týdny plánovali a kvůli čemu jsme několik předešlích dní příliš nespali, jen, abychom byli dobře připravěni, to vše teď odplouvalo někam do nenávratna, odkud se už nezdálo možné to přivolat zpátky.
Nenastoupíme do letadla. Nepustí nás. Máme smůlu. Podělali jsme to, a to jsme ještě ani nevyjeli. Místo deseti dnů cestování na jihu nás čeká deset dnů sezení na zadku doma v Čechách. Nic proti rodné zemi, ale to prostě není vysněná představa průběhu ideální dovolené.
Plus navíc to, že jste všem ve svém okolí hrdě oznámili, jak letíte na Mallorku, posledních 14 dní jste pravděpodobně nemluvili o ničem jiném a teď tohle. Když už si vaše okolí konečně má oddychnout, že tam konečně jste a nebudou o tom tedy muset všichni poslouchat, se máte vrátit se ja pes se svěšeným ohonem zpět a každému z těch lidí vysvětlit, jakým konkrétním způsobem jste to pohnojili. Inu, to opravdu nechcete.
Tuším, že tyto úvahy běželi hlavou nám oběma. Pro mě osobně byla větší ztrátou ta rozplývající se představa deseti dní na cestách, než ona finanční újma. Eli to měla podobně.
„Co teď?“ říkal jsem si. „Co máme dělat? Jde vůbec něco dělat? Nemůžeme se na tu Mallorku zkusit ještě nějak dosta? Nešlo by třeba…“
V tu chvíli se mi v koutku mysli začal rodit nápad. Byl šílený, ale pořád to byl nápad. „Cesta na Mallorku, letadlo, přestup v Nizozemsku, dvacet hodin čekání… dvacet hodin… je to šílený, ale možná… dvacet hodin čekání… A Nizozemsko není možná zas tak daleko…“
Byla to šílenost, ale zároveň největší
„No, hele…“ snažil jsem se ze sebe vysoukat, abych upoutal Elinu pozornost, „buď to můžeme vzít tak, že je všechno ztracený, rozloučit se s výletem a jít plakat domů o nějakej ten tisíc lehčí. Nebo je tu možná i druhá varianta.“
„A to je?“ podívala se na mě Eli pochybovačně.
„Že máme dvacet hodin na to, abychom se dostali na do Eihovenu v Nizozemsku, stihli druhé letadlo a doletěli na Mallorcu. Je to výzva, ale nemožný to není.“ Nadhodil jsem to a čekal, co bude dál. Buď. A nebo. Buď si z toho sedneme smutně na prdel, nebo se sakra zvedneme a prostě se tam nějak dostaneme. Co uděláme? Co by udělal někdo jiný? A co byste udělali vy??

* * *

Eli na mě chvíli koukala, jak kdybych spadl z višně. Cože? To myslí vážně?To přibližně říkal její výraz. Ale to jen vteřinku, možná dvě. Pak jí to secvaklo. A už se chytla. Nechápavý výraz byl vystřídám zamyšleným.
„Ale jak?“ byla její první reakce. „Stopem?“
„To nevím. To asi ne. Je to risk, je na to chladno a jak je zima, bývá brzo tma. Podle mě by to moc dobře nešlo. Spíš bychom mohli zkusit najít jiný spoj do Eidhovenu. Když byl ten let tak levný, mohli by být levné i jiné lety. Nebo autobus. Ten by tam mohl určitě také jet. Jedna společnost to má hodně levné. Něco určitě najdeme.“
„Fajn, tak kde začneme?“ začala má partnerka prakticky.
„Hele, tak ty se koukni na lety, já se podívám na ty busy. Hledej ety jak z Brna, tak z Prahy.“
Eli jen vzala telefon a pustila se do práce. Záměr byl tedy jasný. Musíme se dostat do Eidhovenu. A máme na to dvacet hodin. Přibližně. V 9:20 druhý den nám letělo letadlo a jak se ukázalo, být tam o nějakou tu hoďku dřív by nebylo na škodu.
Nevěděl jsem, jak daleko to do Nizozemí je. Přes Německo, tušil jsem. Rozhodně víc, jak pět, šest hodin. Čisté jízdy. Takže autobus déle, letadlo naopak méně. Na jednu stranu bylo dvacet hodin hodně času, na druhou však mohla být důležitá každá minuta, protože jsme zatím nevěděli, kdy co vlastně jede. Zmeškat další spoj jen kvůli chvilkovému zaváhání by bylo mrzuté. Každá minuta byla důležitá. Hledali jsme proto ve spěchu.
„Letadl nic moc,“ oiznamovala po chvíli Eli. „Něco létá, ale nejde to pod tři tisíce. Za jednoho.“
„Hmm, takže bychom za cestu do Nizozemí dali asi tolik, co do teď za celý výlet. To mi nepřijde úplně výhodné.“
„Mně také ne,“ odvětila mi, s očima opět upřenýma na display telefonu. Už hledala další možnosti.
Mé hledání se zprvu zdálo úspěšné. „Hele! Tady je bus! A jede dnes večer! Přímo na letiště! Asi za tisícovku. To by šlo! A bude tam… v 11. Aha. Tak to by nešlo.“ Naděje svitla a zase pohasla.
To samé s další společností. Také tam jeden bus dnes večer jel, ale ten tam byl pro změnu v 10. Pro nás stejně užitečné, jako ten první. „Doprkýnka! Jak je tohle možný! Pro to všechno přijíždí takhle hloupě?“ říkal jsem si. Přišlo mi to jak na potvoru.
Eli jsem oznámil svůj nález a hledal dál, ale nic dalšího jsem už neobjevil.
„A co vlaky?“ zeptal jsem se po chvíli.
„No, něco jede. Taky přímá trasa. Dokonce bychom to i stíhali.“
„V čem je háček?“ Vzhledem k tónu, kterým to říkala, někde očividně byl.
„Jsou hrozně drahý. Stojí to šest až osm tisíc.“
„Cože? Víc, než letadlo?“ divil jsem se. „To je teda šílený. No, tak co teď?“ Po prvotním nadšení pro hledání jiných způsobů, jak se dostat na místo, přišlo drsné rozčarování, že možná není jak. Ne bez vydání větší sumy peněz, než jaká nám přišla přijatelná.
„Musíme vymyslet něco jnýho nebo jet tím stopem,“ nevzdávala to Eli. A to bylo dobře. Byla škoda by to vzdát.
„Máš pocit, že to má cenu? Nebylo lepší se na to vykašlat?“ pochyboval jsem chvíli.
„Ne, to by nebylo. Přijde mi, že to může vyjít, že to nějak vyřešíme. Jen je potřeba to nevzdat. Ale tady už nic nevyřešíme. Přejeďme do centra a tam uvidíme, co dál.“
No, tak jsme to nevzdali. Nasedli jsme na bus a hledali dál, zda nenajdeme nějaké další možnosti. Po chvíli jsme přešli na plán B.
Auto. Buď vzít vlastní, stojící u kamarádů v Brně, dojet na místo a pak ho nějak dopravit zpět, nebo někoho poprosit, aby nás tam vzal. Nebo najít řidiče, co nás tam vezme naším a pak ho zaveze zpět do Čech.
První přišli na řadu lidé z Brna. Kamarádi, co nás zachránili už několikrát. Ti ale bohužel pomoci nemohli, povinnosti jim to nedovolili. Předat nám ale klíče od našeho auta nám prý ale mohli, stačilo se pro něj stavit.
Během řešení jsme dojeli zpět do centra Brna, kde jsme nervózně postávali na autobusovém nádraží, nevěda, zda se vydáme pro náš vůz stojící několik stanic tramvají odsud, nebo zda přejedeme busem do Liberce. Najít tam někoho, kdo by nás odvezl, byla další možnost, jelikož se jednalo o mé domovské město, kde jsem měl jak rodinu, tak přátele. Maminka, jak už to tak bývá, byla mezi prvními, které jsem volal.
„No, já nevím, moc se mi to nelíbí,“ byla její reakce. „Moc ráda bych pomohla, ale je to dlouhá cesta a na to se tedy vůbec necítím. Možná, když by bylo nejhůř, tak bych vás tam vzala, ale to fakt jen kdyby bylo nejhůř. Jinak bych se tomu moc ráda vyhnula.“ Tím mě překvapila. Vždy měla velkou tendenci pomoci, aniž by nějak zvlášť dbala svých vlastní hranic. Tentokrát se jí ale moc nechtělo. To znamenalo, že je to pro ní už hodně přes čáru. Nutit ji a přemlouvat se mi tedy vůbec nechtělo.
To už ať nás tam raději vezme Eli expřítel. Byla to šílená myšlenka, protože rozchod to byl komplikovaný, nedožešený, složitý a tak dále. No, prostě podle něj jsem mu Eli přebral. Podle mě s ním nebyla spokojená už dávno předtím, než potkala mě, takže neviděla důvod, proč vzájemné přitažlivosti dávat nějaké hranice. To on ovšem nechápal, takže jsem dost pochyboval, že by nám chtěl jakkoli pomáhat.
Přesto se to objevilo jako jedna z variant. Chlapec sice neochotně, ale souhlasil. Nicméně požadoval, aby nejel zpátky sám. Na to by ta cesta prý byla příliš dlouhá.
Vypadalo, že by se to dalo zkombinovat s jednou mou kamarádkou z Prahy, která právě pozískala řidičák a ráda cestuje. Mohla by mu dělat společnost, případně i pomoci s řízením.
Ta ovšem nakonec odmítla. Prý by na ni byla cesta příliš dlouhá. A jet s Eliným bývalým bylo sice řešení, ale velmi krajní. Byl to asi ten poslední člověk, kterého bych o něco takového chtěl kdy žádat. Takže, jelikož telefonní seznam byl dlouhý a zdaleka jsme ještě neobvolali všechny, zkoušeli jsme to dál.
Další přišli na řadu aktuální spolužáci. Jedna slečna, Žanda, z tohoto okruhu lidí, se pyšnila tím, jak ráda řídí. Zrovna den před tím jsme s ní o tom mluvili. Proč jí tedy k tomu nedat příležitost? Byla v druhé vlně našich zoufalých telefonátů.
I přesto, že jsme ji po včerejším popíjení předčasně vzbudili (už okolo 12) a nutili ji, aby překonala svůj strach z neúspěchu, byla nápadu nečekaně nakloněna.
„Jako, jela bych. Chci vám pomoct, to je jasný, přece vás v tom nenechám. Zkusím se zeptat mamky přítele, jestli by nejel. To by pak mohl poskytnou i auto. Dám vědět.“
Ano. Další z lidí, co dají vědět. Bylo jich už několik a výsledek byl stále nejistý. Hlavně proto, že nám běžel čas. Potřebovali jsme nutně vědět, zda pojedeme s někým z Liberce, nebo z Brna, zda máme brát vlastní auto – a tedy i vyzvednout klíče – či zda pojedeme vozem někoho jiného, případně s kým tedy pojedeme. Hodně otázek a jasná odpověď zatím nikde. Přitom ručičky na hodinách se neúprosně posouvaly. A nám odjížděl jeden autobus do Liberce za druhým.
Měl jsem nutkání do něj nastoupit, konečně se zastavit a rozseknout tak alespoň něco. Jenže tím bych to také mohl pokazit. Nezbývalo, než čekat. Nebo ne? Jeden můj dlouholetý kamarád z Liberce, Michal, nezněl vyloženě negativně, když jsme se mu ozývali. Nebo spíš to hned nezavrhl, jako ostatní.
„Co? Do Nizozemska? Vždyť to je asi šest hodin jízdy, ne?“ divil se.
„Spíš sedm,“ upozornil jsem ho.
„No. Dokonce. Zejtra mám bejt v práci. Jako, je na mě, jestli to třeba neposunu, ale měl bych tady bejt. Aspon večer vlastně. Spíš jde o to, k čemu by to bylo, celý. No nevim, no. Kouknu se na to a dám ti vědět“
Než jsem stačil něco říct, tak zavěsil. Bral jsem to spíš jako ne, ale úplně jistý jsem si tím nebyl. Jak jsem říkal: nezavrhl to.
Po absolvování všech těch telefonátů jsme se rozhodli opustit nástupiště autobusového nádraží, abychom se trochu ohřáli v obchodním centru naproti přes ulici. Přeci jen byl leden a my stáli asi hodinu venku s telefonem u ucha. Lidí jsme obvolali nemálo, výsledek byl zatím neznámý, tak přišel čas na trochu odpočinku. A navštívení WC.
„To jsem zvědav, jak tohle dopadne,“ poznamenal jsem s náznakem úsměvu na eskalátorech. „My prostě nemůžeme ani odlet mít v klidu. I to musí být dobrodružství.“
„No vidíš, alespoň se nenudíme“ prohlásila Eli se svým věčným optimismem. „A jak by to dopadlo? Protě se tam nějak dostaneme a zítra odletíme. Co jiného?“
„Když myslíš,“ odpovídal jsem pochybovačně. „Rozhodně bych se tomu ale nebránil.“
WC v obchoďáku může být v takovýchto situacích opravdu přínosné místo. Krom očekávaných věcí především kvůli tomu teplu. A stejně, jako ve filmu Pulp fiction, kdy se vždy něco stalo, když byl Travolta na záchodě, se i naše situace během toho rozřešila. Když jsme se znova sešli s Eli u eskalátorů, zvonil mi telefon. Jméno na něm zobrazovalo Žanda.
„Ahoj, hele, tak přítel mamky nepojede, mamce se to moc nelíbí, zatrhla mu to, ale já vás v tom rozhodně nenechám.“
„A tobě to nezatrhla?“ divil jsem se.
„Jasně, že jo, ale však mi může vlézt na záda, ne? Takže přijedu, tak za hodinku… no spíš za hodinku a půl budu v Brně. Dejte mi jen vědět, kde sejdeme a pojedeme.“
„Aha… no, tak…“ ani jsem neuměl odpovědět, jak jsem tu informaci zpracovával. Takže se do Nizozemska fakt dostaneme? Jako vážně? Ty kráso! Jak jsem se vzpamatoval, odpověděl jsem jí, vše domluvil a bylo vyřešeno.
„Takže jedeme pro auto k Brejchovým,“ poznamenala Eli prakticky, když jsem zavěsil.
„Je to tak. Jde se na tramvaj.“
Byla to vítaná alternativa k čekání venku. Nejen, že si vyzvedneme vozítko, ale také se skryjeme v teple bytu našich přátel. A ti, jako vždy, byli ochotni nám tento azyl poskytnout.
„Ahoj, co to zase vyvádíte za šílenosti?“ vítala nás Gabča hned ve dveřích.
„Co by? Ulítlo nám letadlo. To se ti nikdy nestalo?“
Jen se zasmála, zakroutila hlavou a pustila nás dovnitř. Když nás usadila ke stolu nad hrnek čaje, dorazil i Honza. Ten nás chtěl samozřejmě také hned vyzpovídat. Už po sté jsme tedy vyprávěli, co se nám přihodilo. Po té kroutil hlavou i on.
Poskytli nám počítač i internet na naplánování trasy. U toho jsem se rozhodl zkontrolovat, zda náhodou opravdu nemáme své palubní lístky v emailu, když jsme byli odbaveni online. Než jsem se k tomu ale dostal, zvonil mi telefon. Volal mi Michal z Liberce.
„Ahoj, tak jo, hele, já vás tam hodím. V tom Eihovenu je docela pěknej stadion, tak bych se tam mohl rovnou podívat. Navíc bych mohl napsat naftu na firmu, takže by to bylo o něco levnější.“
Tohle mě zarazilo. Eli na mě tázavě koukala, co se děje, tak jsem jí tiše vysvětlil situaci.
„Takže bychom přejížděli do Liberce autobusem a odtamtud by nás vzal on svým autem? Tak to by bylo lepší ne?“ ptala se mě pak.
„No já nevím, asi jo. Ale co Žanda? Odvolat ji?“ divil jsem se nejistě.
„A co jiného?“
„Hmm…“
Eli v tom měla jasno. Mě se zmobilizovanou kamarádku moc odvolávat nechtělo, ale fakt byl, že tahle varianta byla prostě lepší. Jet naším autem, pomalu, po okreskách, až z Brna, nevypadalo jako nejlepší alternativa. Cesta lepším, rychlejším autem z města značně blíž našemu cíli i německým dálnicím tak měla jen těžko konkurenci.
Domluvil jsem proto s Michalem podrobnosti – prostě v osm z Liberce – a pak řešil zbytek.
Žanda už byla samozřejmě na cestě do Brna z té své rodné vísky, takže musela zase jet zpátky. Musíme se jí nějak revanšovat, až přijedeme, říkal jsem si v duchu.
Autobus se nám naštěstí také povedlo objednat docela Brzo a časově to vycházelo dokonce tak, že zbyl ještě čas na rozhovor s přáteli nad hrnkem čaje.
V autobuse z Brna, kam jsme se dokonce na oslavu koupili cider, na nás ale padla únava z toho všeho. Místo, abychom se tetelili štěstím, klesala nám víčka. Ano, máme to nejspíš vyřešeno, ale byl to stres a ještě tam nejsme. Pak teprve si budeme moci oddechnout.
A mě nenapadlo nic lepšího, než se v tomto volném čase podívat, jak to je s těmi palubními lístky online. Chvilku mi sice na slabém signálu trvalo, než jsem se tam proklikal, ale nakonec to tam bylo. Fakt to tam bylo. Palubní vstupenky s čárovým kódem, přesně, jak bylo předesíláno. Našel jsem je v emailu. Stačilo rozkliknout jeden z těch pěti po sobě následujících, které mi společnost poslala, proklikat se asi dvěma odkazy a pak už jsem je měl přímo v telefonu. Nic víc. Takže tohle všechno, všechen ten stres, řešení, nejistotu a trápení jsme se mohli ušetřit. Vůbec jsme to nemuseli podstupovat. Stačilo jen to, aby nám někdo řekl: „Koukněte se do e-mailu, jistě to tam máte.“ Nic víc. Jen to a seděli bychom v letadle.
Tohle zjištění mi během jízdy autobusem sebralo i ten zbytek energie a optimismu, který jsem do teď střežil. Všechno to bylo zbytečně. Kvůli naší nepozornosti a jejich chybě nás vyhodili. Neuvěřitelné. Takhle to nenechám, běželo mi hlavou. Budu si stěžovat. A žádat o reparaci. My jsme si dokázali poradit, ale co někdo jiný, méně akční? Tomu ta dovolená prostě prospadne? Jen proto, že personál ví prd? Ne, tak to být nemá. Budu si stěžovat.
A tak jsem si také stěžoval. Do Nizozemska nás Michal přes noc opravdu dovezl, byť nás cestou stavěla policie a brzdil nadměrný náklad. V šest ráno jsme díky němu stáli před letištěm v Eidhovenu, připraveni se jít zeptat, zda si můžeme stěžovat. Paní na informacích na ujistila, že bezpochyby. A že na vstup do letadla dokonce není ani třeba mít palubní lístky vytištěné, ale lze je ke skeneru přiložit pouze zobrazené na displayi telefonu.
To jsme samozřejmě hned vyzkoušeli. Úspěšně. Další lež od letištního personálu v Brně. Ano, budu si stěžovat, běželo mi opakovaně hlavou. A nevypustil jsem to ani na Mallorce, byť tam nás čekola jiná dobrodružství. Tu myšlenku jsem udržel a po návratu napsal ne zrovna krátký e-mail řediteli letiště. S nadějí na alespoň nějakou kompenzaci toho, co jsme museli absolvovat. Jistě, mohli jsme tomu sami zabránit vhodnou informovaností, jak jsem do e-mailu také psal. Jenže jak se vhodně informovat? Buď na internetu, nebo… nebo od personálu na informacích letiště. Což je přesně to, co jsme udělali. A výsledek byl tento. Proto padla má stížnost právě na rub letiště v Brně.
Delší dobu se pak nic nedělo. Už jsem začínal přemýšlet, komu ještě napsat, aby si naší události někdo začal všímat, když tu přišla odpověď od ředitele. Zval mě na osobní rozmluvu.
Domluvit datum nebylo nic jednoduchého, ale povedlo se. S napětím asi tři týdny po našem příletu vkročil do jeho kanceláře, odkud byl dobrý výhled na celou letištní halu.
„Inu,“řekl mi „vaším případem jsem se zabýval opravdu poctivě. Mluvil jsem s personálem, zjišťoval, jak to bylo a pomalu ale jistě dospěl k výsledku.“
Tady jsem zatajil dech, ačkoli jsem to vůbec nechtěl dávat znát.
„Ano? A jaký tento výsledek je?“
„Za potíže způsobené z části personálem letiště jsme se rozhodli částečně refundovat vaši náhradní cestu do Nizozemska. Ne vše, ale jistá část pochybení je na naší straně a proto jsme ochoti přistoupit na toto řešení.“
To bylo jedno z nejlepších, co jsem mohl očekávat. Nejednalo se o nějakou horentní sumu. Naftu za cestu to v podstatě ani nepokrylo, ale bylo to gesto. Gesto naznačující, že chyba na jejich straně opravdu vznikla a jsou ochotni ji napravit. To znamenalo hodně.
Nakonec to tedy pro nás vyšlo docela pozitivně. Byli jsme o jedno velmi zajímavé dobrodružství bohatší, aniž by nás to stálo nějaké horetní sumy. Ukázalo se, kdo a jak je ochotný či neochotný vůbec poslochat, případně nabídnout pomocnou ruku. A nutno přiznat, že tím jsme rozhodně byli oba zaskočeni. No a nakonec nám to celé poskytlo velmi důležitou zkušenost ohledně toho, jak to funguje s palubními lístky, která nám dost možná ušetřila jiná trápení. Jak se totiž ukázalo, byla zde možnost, že kdybychom si tohle neozkoušeli, nemuseli bychom se vlastní nedbalostí pak dostat z Mallorcy.
I v tomto případě se tedy dá říci, že všechno zlé je pro něco dobré. To se dá ostatně říci skoro u všeho. Nicméně i když to třeba je pravda, tuto zkušenost bych stejně nikomu nepřál. Tedy šťastnou cestu a ať vždy pustí do letadla! Tedy, pokud se zrovna nejedná o letadlo, které má vzápětí spadnout. V takovém případě vám přeji, aby vás tam za žádnou cenu pustit nechtěli. Takže až se vám něco takového někdy stane, vzpomeňte si na toto přání a nevzdorujte. Třeba vám to zachrání život.

Leave a reply