Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Bez konvencí – sbírka

Prvotní sbírka básní, či útvarů jim podobných, z roku 2014

Jak být poetou

Kdo chce někdy skládat básně,
musí dbáti o své dásně.

Jinak zkazí se mu zuby,
a potáhne mu z huby.

A z huby z které táhne,
pěkná slůvka nevytáhne.

Jediný rozdíl

Vážení, nedělám si iluze,
že mezi prasetem a sviní,
by padlo slůvko o múze.
Snad v tom jsou lidé jiní.

Noční obloha

Hvězda padá tiše k zemi,
odchodu se brání.
Chtěla zůstat mezi svými.
Přej si tedy přání.

Možná ti jej vyplní,
možná se tvé přání stane.
Nebo je to znamení,
že jsou věci dávno dané.

Smíření

Pokoře mě život učí,
v situacích rozličných.
Často bývám na rozpacích,
leč teď jsem jistě v jedné z nich.

Nelze než dát hlavu dolů,
povzdechnout si lítostí,
když vás párek kanibalů,
chce propéci od kosti.

Epitaf

Kam ta duše utekla,
když do nebe i do pekla,
mohou pouze křesťani,
ve své víře kovaní?

Stačí jedno slůvko

Odmítla mě dívka drazí,
prý teď nechce se mnou být.
Až mě z toho v zádech mrazí,
jak lehké je pokořit.

S každou to nejde

Milá slečno, je mi líto,
nemohu teď s vámi spát.
Sám v sobě tak necítím to,
to bych se pak neměl rád.

Zřím tě

Ač jen uvnitř, pouze v duchu,
vyřkneš svoje stížnosti,
neujde to mému sluchu.
Až tam jsou mé možnosti!

Mužská slabůstka

Pro ženy jsem zapomněl,
pro ta krásná stvoření,
co já jsem to vlastně chtěl.
Je to věčné mámení.

Nenechají srdce v klidu,
o těle aň nemluvě.
Chtěl bych získat aspoň jednu,
nejlépe však, obě dvě.

Nejlepší všelék

Chceš zabránit nemoci,
chopit se tvých útrob?
Možná mohu pomoci,
je tu jeden způsob.

Dříve než-li virů lány,
nenechají tělo v klidu,
překaz všem těm mrchám plány,
jednou kapslí kyanidu.

Definice básníka

Zatímco Krchovský burácí,
že všichni jsou svině, píči a čuráci,
já vnáším krásu do světa
a každý z nás je poeta

Přelom

Dnešní doba, ten věk zlatý,
už se chýlí ke konci.
Začal přerod kostrbatý,
změnu zdědí potomci

Úklid v podání muže

Alkohol je lidstva metla,
abstinentům se až hnusí.
Hostinská však vždycky kvetla,
že prý zametat se musí.

Tak zametám poctivě,
se vším, co mi nalejí.
Jenom občas po pivě,
sotva projdu alejí.

Svět se motá, stromy skáčou,
zmetci přímo do cesty.
Děti doma jistě pláčou,
v jakém jsem to neštěstí.

S myšlenkou na rodinu,
vzdoruji všem zrádným vlivům.
Dvě stě metrů hodinu,
jdu kvůli těm osmi pivům.

Ač teď zmaten kráčím polem,
v jednom jsem se nespletl:
Pěkně jsem s tím alkoholem,
zase jednou zametl!

Panovo povzdechnutí

Přišel jsem sem z velké dálky,
dokonce i z jiných časů.
Tam odkud jsem, nejsou války,
a každý ctí světa krásu.

Dnešní svět je ale jiný,
hmota je tu nad duchem.
Viry, zbraně, skryté miny,
cigarety za uchem.

Na Bohy se zapomnělo,
čas je změnil v pouhý vzduch.
Aby lidstvo jasno mělo,
peníze jsou nový Bůh.

Jednoduché řešení

Máš pohlavní chorobu?
Odeber se do hrobu.
Stejně tak i v případě,
že máš zdraví nasnadě.

V hrobě se to spraví,
když tě červi hraví,
jen co skončí funus,
začnou měnit v humus.

Lepší než-li nemoc šířit,
je stát se prachem a pak vířit.
Další možné řešení?
Že tě ohněm promění.

V tomhle stavu beztíží,
zbaven všedních potíží,
vysměješ se velice,
i prudké střevní kolice.

Slabá Chvilka

Někdy má i poeta,
co pozbyl vnitřní jistoty,
krizi jako baletka,
když ztratí ty své piškoty.

Verše prostě nepřichází,
ať se snaží sebevíc.
Uvrhne ho do nesnází,
když to nejde přes měsíc.

Nelze než-li vytrvat,
počkat, až nebude ztracen.
Může jej to roztrhat,
spíš však vyjde obohacen.

Každý má svou chvilku slabou,
která trvá klidně roky.
Stejně by však neměl hlavou,
ale srdcem řídit kroky.

Kutil Tim

Děláš postel nad zemí
a hledáš cenné rady?
Poskytnu ti zázemí.
Vždyť od toho jsem tady.

Sežeň trámky, kup si vruty,
vše to smontuj dohromady.
Za účelem stability,
vyvaruj se možné vady.

Přivrtáš-li trámky k zemi,
nebude se ti víc hýbat.
Spojíš-li ji se zdmi všemi,
nezačne se ani kývat.

Máloco však na tom sejde,
ať je třeba jezdící.
Hlavně když se ti tam vejde,
vlastní žena, klečící.

Vyhlídka na věčnost

Ve žlutém světle smolných pochodní,
odsouvám pryč desku náhrobní.

Muž pod ní si na mě civí,
ani mrtvý, ani živý.

Dostat stokrát mečem do těla,
zabilo by ďábla i anděla.

On však jenom leží, mlčí,
ze srdce mu klínek trčí.

Z úst zas zuby upíří,
stvůry tihle vampíři.

Ani dub ho nezabije,
jenom silně znehybní,
když do srdce se mu vbije.
Až potom se uklidní.

Desku dám zas na místo,
ať si ještě poleží.
Nesmrtelnost, na jisto,
může být i přítěží!

Ze živnosti kata

Když se v kole lámou kosti,
mívám z toho někdy radost.
Že zas bylo pravdivosti,
učiněno právem za dost.

Dnes se ale paty pálí,
dívka ani nekřičí.
Nebo mě jen slechy šálí?
Brečí. A už nebrečí.

Správná motivace

Konej hlavně pro zábavu,
musí to jít ze srdce.
Jinak marně lámeš hlavu,
co že se ti vlastně chce.

Romantika

Chtěl bych do tebe pyj svůl vložit,
poctivě tě osouložit,
aby křičela jsi v noci,
že chceš navždy být v mé moci.

Že chceš jenom se mnou být,
a jen pro mě se položit,
bez šatů na holá záda,
milovat mě a mít ráda.

Následuje sekce delších básní. Věřím, že i ty stojí za přečtení, avšak nejvíce si cením dvou na konci, totiž básní Lesní bytůsky a Vzpomínka. Doporučuji to tedy „dotáhnout“ až k nim 😉

Divadlo života

Dlouhá léta hledám sebe,
zvědav, kdo že vlastně jsem.
Až to zjistím, poznám nebe,
nebo budu otřesen?

Malý chlapec, velký kluk,
tintítko i hromotluk.
Pilný student, záškolák,
sprinter i pan přespolák.

Čím vším já už jenom byl,
a co všechno vlastně znám.
Jeden by se podivil,
když na to tak vzpomínám.

Skvělý partner, nevěrník,
nemehlo i IT geek,
domácí typ, poeta,
ten co vyšel do světa.

Velký pracant, příživník,
dělník, pingl, zahradník,
potěr mezi malíři,
ten co ohněm zavíří.

Spisovatel, prostý lump,
čistič jímek, ne však žump.
Temný prorok, velký guru,
muž co míří rychle vzhůru.

Bylo toho vskutku mnoho,
bude nejspíš ještě víc,
Zlé netrvá nikdy dlouho,
tak nastavím hrdě líc.

Všechno jsou to jenom role,
lidská hra či krátký sen,
jednou vzhůru, jednou dole,
však uvnitř jsem, kdo já jsem.

Mohu býti kdokoli,
ať si na mě třeba plivou,
máloco mě zabolí,
jsem-li veden vnitřní silou.

Duše nad tělo

Skrz zákony atomů,
za svět běžné fyziky
vede cesta zpět domů,
do nehmotné lyriky.

Zpočátku jsme všichni branci,
hození sem do žití.
Skrze život máme šanci
vrátit se zas do bytí.

Kam však náš duch z těla vyjde,
když už číše přetekla?
Do nebe prý duše přijde,
nepřijde-li do pekla.

Dost možná tě teďka zklamu,
nemám zájem tvořit hádky,
já však ve snu slyšel lámu,
že prý vracíme se zpátky.

Těch návratů duše na zem,
mohou být i stovky.
Jednou učíš žáky zazen
jindy protahuješ krovky.

A kam že to má všechno vést?
V čem tkví ony jistoty?
Duše se má vzhůru vznést,
zas okusit jednoty.

To se stane v případě,
projdeš-li si všechny zkoušky.
Jen z života na hraně,
je možno pít plné doušky.

Také pravdy pochopiti,
dosáhnout tak boha, ráje,
tak se vyhne věčné smrti,
ten kdo jednou rozpozná je.

Víš co by to ještě chtělo?
Tu hlavní věc co musíš znát:
My jsme víc než pouhé tělo,
akceptuj to a buď rád

Život je jen způsob snění,
hmota zase iluzí,
projít zkoušky, zvládnout dění,
však proč si to i neužít?

Podivné hodnoty

Nevím co to s lidmi je.
Prachy až na prvním místě!
Každý o ně bojuje.
Ale proč? To neví jistě.

Máme tu teď přeci krizi,
a všechno je děsně drahé.
Každý peníz rychle zmizí,
život je zlý, drahý pane!

Milí lidé, to jsou kecy.
Je to jenom volbou vaší,
že vás prachy drží v kleci,
a na život se vám práší.

Jednou jsou a jednou nejsou,
stejně jako cokoli.
Do nebe nás nevynesou.
To ztráta lásky zabolí.

Že jich nikdo nemá dosti?
Že není co do huby?
Tak proč utrácí za blbosti,
ne za chléb a otruby?

iPhone, iPad, nový tablet,
hlavně ať jsem děsně in,
pak však nemám ani na jed,
tak se aspoň oběsim.

Komu uvnitř něco chybí,
musí vně kompenzovat.
Ten však, dokud bude živí,
bude se jen stresovat.

Nikterak tě nezachrání,
kolik toho budeš mít,
až tě ona, s kosou paní,
přijde v den D poprosit.

Hledat sebe v penězích?
Proč by mi to za to stálo?
V tom to kouzlo nevězí.
K životu je třeba málo.

Trochu lásky, špetka štěstí,
velký hrnec odvahy.
Jinak než jen mincí v pěsti,
lze zvládnout ty nástrahy.

První Fireshow

Nemám co bych vyprávěl,
byl to prostě debakl.
Za hospodou na trávě,
potem svým jsem promokl.

Sežehl jsem si vlasy,
připálil i čelo,
zřejmě to tak asi,
prostě býti mělo.

Zradila mě technika,
zradil mě vlastní ruce,
víc jak jedna technika,
přerušena byla v půlce.

Však nejvíce mě zradilo,
a tím mě fakt dostali,
že jim se to líbilo.
Dokonce mi tleskali!

Dvě strany mince

Myslím, že mi záleží,
na té jedné slečně,
co mi srdcem náleží.
Však nic netrvá věčně.

V tom je právě ona potíž,
proto uvnitř já strach mám.
Co když se mi časem ztratíš
a já budu zase sám?

Svět se mění, to já vím,
Je to zákon vesmírný.
Staré novým nahradím.
Však někdy se to znelíbí.

Někdy se mi prostě nechce,
nechat jít to, co už mám.
Bránit se však nejde lehce.
Jen máloco s tím udělám.

Nechám proto život plynout,
a smířím se s bolestí,
kterou občas nelze minout,
zákonitě po štěstí.

Jen tak tak…

Jdu si takle nocí temnou,
městem mezi horami.
Stín si kráčí tiše se mnou,
tančíc spolu s lampami.

V tom najednou člověk siví,
stojí vprostřed ulice.
Bez pohnutí na mě civí,
ruce jak dvě palice.

Copak asi může chtít?
Není to ten známý vrah?
Mohl by mě ušetřit.
Moji duši svírá strach.

Rozešel se přímo ke mně,
v ulici jsem jediný.
Pak už všechno rudlo temně,
jak napsaly noviny.

Tisk byl tím vším silně sycen,
jak vrah znova udeřil.
Oběť jedna, nikdo chycen,
zbytku nikdo nevěřil.

Vždyť mohl vůbec někdo čekat,
že ten zlý je obětí?
Osud už ho nechtěl nechat,
plnit tužby podsvětí.

Já se probral s hrůzou v kleče,
nad ležící postavou.
Ani vrah prý neuteče,
před srdeční zástavou.

 A na závěr ony dvě obsáhlejší básně. Čím jsou inspirovány Lesní bytůstky, o tom asi mluvit netřeba. Báseň Vzpomínka však vznikla na základě snu, který se mi zdál. Byl to jeden z těch živých snů, o kterých ani po pár dnech nevíte, zda se vám to jen zdálo, či se jedná o skutečnou vzpomínku. Ten pocit, kdy jsme jako staří a zkušení lidé seděli u stolu a pomalu se vytráceli do dalšího bytí, lze jen těžko popsat. Skrze báseň jej snad lze alespoň přiblížit.

Vzpomínka

Měl jsem sen jak u stolu,
já i moji přátelé,
sedíme tam pospolu,
a bavíme se vesele.

Života jsme všichni znalí
náš věk o tom jasně svědčí.
Všichni už si věci balí,
bez okolků či vzpurných řečí.

Prožili jsme co jsme měli,
teď je čas jít zase dál.
Kéž bychom už rozuměli,
co nám život přichystal.

Víme, že se vrátíme,
každý bude někdo jiný.
Vzájemně se ztratíme,
než nás k sobě svedou činy.

Můžeme se leda ptát,
copak nás tam asi čeká.
Co se komu může stát.
Některé to trochu leká.

Hezky jeden po druhém,
opouštíme svoji schránku.
Smrťák, veden osudem,
nám otáčí další stránku.

Chvilku světlo, chvilku nic,
až když přijde správný čas,
nadechnem se z plných plic
a zazní náš dětský hlas.

O předchozím životě,
bez jediné vzpomínky,
jsme zas zpátky na světě,
u své nové maminky.

Chvilku jsme tu každý sám,
než se zase setkáme.
Jeden herec, druhý kmán,
prostě co kdo dostane.

Možná když se rozpomenem,
nezbyde nám než se smát,
jak byl osud vtipem veden,
když nám začal scénář psát.

Teď jsem boháč a ty chudý,
dřív to bylo naopak,
ty jsi černoch, já vrah rudý,
Franta zase eskymák.

Přijmeme to jak to je,
žijeme své zkušenosti.
Jen duše plna pokoje,
může vidět souvislosti.

A možná, když to zvládneme,
tak se zase na sklonku,
tam u stolu sejdeme,
v kruhu přátel na sklenku.

Pak nás život podepíše,
dá do černé obálky,
ještě známku přidá tiše
a hodí večer do schránky.

Adresáta zná jen osud,
když jde život na kutě.
My vnímáme jen tu kosu.
Tak nashle v příštím životě!

Lesní bytůstky

Viděli jste někdy víly,
draky nebo hejkali?
Je třeba si najít chvíli,
aniž by jste spěchali.

Teprv potom v lesním houští,
možná spatříš letmý pohyb,
jak ten drobný tvor opouští,
tajný úkryt svojí nory.

Kdepak myška, ani krtek,
ale živá lesní bytůstka,
možná rovnou stromu skřítek,
v borůvčí si zavíská.

Jindy zase projdeš branou,
do království lesních víl.
Tady ale žerty stranou,
jak to, žes je vyrušil?

Tančí krásně, ladně, potají,
předaleko od lidí.
Ihned se však schovají,
když je někdo uvidí.

Pro tu chvíli dám ti radu,
odejdi hned z mýtiny.
Neruš více roj víl vzadu,
skrytý v stínu bučiny.

Pokud projdeš bezohledně,
svatou vílí mýtinou,
tvůj svět skončí rychle, temně,
když se víly pominou.

Beze strachu se však můžeš,
koupat dneska v rybníce.
Vodník totiž dostal úžeh,
tak ho bolí palice.

Bez tak lidi netopí,
leda chytá za nohu,
když se někdo potopí,
blízko k jeho brlohu.

Na člověka neútočí,
ani hejkal bláznivý.
Avšak když se rozdivočí,
všichni chtějí prázdniny.

Je to síla, vždyť to znáte,
když tak hejká na lesy.
Nejdéle však do půl páté,
přestane a sedne si.

K večeru už chtějí klid,
i ostatní bytosti.
Musí toho nechat být,
jinak přijdou stížnosti.

Nemusíš se vůbec bát,
že by se ti něco stalo.
Když je potkáš, tak buď rád,
beztak jich je dneska málo.