Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Tomův blog

Zde sdílím některé své zážitky z cest tradiční, psanou formou. Skrze písmenka se dokážu otevřít často více, než v našich videích.

Vybrali jsme si my vůz, nebo vůz nás?

(16.9. 2019)

Povedlo se nám tu v Kalifornii koupit auto. To samo o sobě nezní jako nějaký extra výkon, ale když se člověk podívá na celý ten proces zblízka, jeví se to už trochu jinak. Nebylo to prostě zadarmo. Ani prakticky, ani metaforicky.

A když už to auto máme, zjišťuji, že to není úplně to, co jsem si vysnil. Představoval jsem si to prostě jinak. Ano, lze v tom spát, a ano, vejdou se tam všechny naše věci, včetně nemalé hromady zásob jídla. Nicméně pak už tam moc prostoru nezbývá a pokud jeden nechce neustále sedět na sedadle řidiče či spolujezdce, musí si zkrátka a dobře sednout ven. Nebo lehnout na postel, přičemž ta taky neoplývá zrovna nadbytečným množstvím prostoru. No a o tom, že nám neustále problikává (v hodinových, až denních intervalech), kontrolka motoru, což nás mírně řečeno znervózňuje, o tom snad ani mluvit nebudu.

Přál bych si tedy něco většího, bezproblémovějšího. Jenže, takové vozidlo stojí značně víc peněz a rozhodně spotřebuje víc benzínu. To jsou pro nás podstatné zápory, kvůli kterým jsme dost možná zvolili právě tohle vozidlo.

Ale zvolili jsme si ho opravdu my? Když se na to koukám s odstupem, nejsem si tím tak úplně jistý. Vede mě to k zamyšlení, co je to vlastně náhoda a kde je hranice mezi ní a tím, že jsou věci vlastně tak nějak dané. Protože když jsme to vozidlo hledali, bylo těch náhod docela dost. Abyste je viděli tak, musím celý ten proces popsat.

Začalo to tím, že jsme obeslali inzeráty na prodej vozidel a čekali, kdo se ozve. Ze všech minivanů a dodávek se ozvalo jen pár lidí, a to týpek s Volvem V40 za 1600 dolarů a chlapík s dodávkou za 4000 dolarů. Dodávka nás lákala, jenže cena byla dost vysoká, spotřeba taky a byť byla cestovně vybavená a hezká, měla toho za sebou už poměrně hodně. Věta „spousta nových částí“ zněla v inzerátu docela pěkně, než se nad ní člověk víc zamyslel. Navíc měl majitel chuť se sejít pouzes vážnými zájemci, za což jsme se my nepovažovali, takže jsme se jeli podívat raději na Volvo.

To vypadalo super. Lákalo nás mít menší, nenápadnější auto, s menší spotřebou. Jen na to spaní to tam bylo malé až moc. Silně jsme to však zvažovali. Po příjezdu domů k Ivance se s námi dal do řeči Barry, kterému to také přišlo malé.

„Kdyby to byla V70, Cross country, to malé není. Tam byste se vešli i na to spaní,“ prohlásil.

Tím nás přivedl na myšlenku staršího Volva V70, které vypadalo jako dobrá kombinace prostoru, spolehlivosti a přijatelné spotřeby. Ivanka navíc tento dojem podpořila svým výrokem: „No jo, Volvo, to vydrží věčně.“ Jelikož jsme chlapci s V40 slíbili odpověď do večera, ve stresu jsme začali hledat inzeráty na V70. A těch překvapivě pár bylo. Nejvíc se mi líbilo Volvo nejdál od nás, asi 3 hodiny cesty autem. A na to jediné se mi také majitelka ozvala. Stálo 1600 dolarů a ve chvíli, kdy jsme s ní domlouvali, že bychom přijeli ještě ten večer, měla zrovna domluvenou schůzku s nějakými zájemci. Ti se ale z neznámého důvodu neukázali, takže vůz byl stále k dispozici. Dobře pro nás.

Domluvili jsme se tedy, že pro něj zajedeme ještě večer (aby nezmizelo), zaplatíme a pojedeme dom, pokud nebude nějaký vážný problém. Jenže ouha.

„A vy máte s sebou takovou hotovost?“ přišel Barry s praktickou otázkou.

„Ne, to nemáme. Vybereme to někde cestou z bankomatu, až pojedeme tam,“ odpovídal jsem mu sebevědomě.

„To asi nevyberete. Bankomaty tu mají limit 300 dolarů, možná 500. Víc ne. A jsou propojené. Další hotovost můžete vybrat pak až další den. Dnes tedy nevyberete víc, než 600.“

Sakra. „Aha, tak to by mě nenapadlo. Co tedy můžeme dělat?“

„Zkuste PayPal. To se tu používá hodně. Je to jednoduché a rychlé, pokud tam máte účet.“

Znělo to dobře. Víc, než sbírání hotovosti po bankomatech další dva až tři dny. Účet jsem měl. Jenže: Ne ověřený. Vyšší částky jsme tedy poslat nemohl. A když jsem se prokousal celým tím ověřovacím procesem, přišel mi email, že můj požadavek zpracují během několika dnů. Skvělé. Tak nic. Tak se nikam nejede. Budeme vybírat z bankomatů a doufat, že limit je pro nás větší. Majitelce jsem napsal, jaká je situace, navrhl jí schůzku další den a jeli jsme vyzkoušet bankomat.

K našemu velkému překvapení nám bez problémů vydal 1700 dolarů, tedy pro nákup vozu dostatek. Na cestu bylo už ale pozdě, tedy plán zůstal na další den.

Ten začal nejdřív na dopravním úřadě, tedy DMV, protože auto, kterým jsme celou dobu jezdili, mělo propadlou registraci. A ač jsme se snažili už několikrát si to vystát a obnovit ji, nepovedlo se nám to z různých příčin. Pokud bychom jeli večer, museli bychom si od Ivanky půjčit její auto. Teď ho ale ona potřebovala, tedy nezbylo, než zvládnout opět zlegalizovat to Tristanovo (Barryho syn). Kdyby se nám to nepovedlo, opět, nikam bychom nejeli. Jenže ono se nám to tentokrát po dvou hodinách povedlo a my opravdu vyrazili.

Na místě se majitelka zdála příjemná a vozidlo, no, v horším stavu, než jsme čekali. Tady nesvítí tohle, tady nefunguje toto, tohle je urvané a podobně. Projížďka byla ale v pohodě. Takže jsme byli na vážkách. Odjíždět s prázdnou se nám ale nechtělo. Jenže, jeden klíč? To je docela na nic. A ta cena!

Po příjezdu s vozem zpět se však ukázalo, že druhý klíč je. Takže cena? Půjdeme dolu? Na 1400? Má to vady, víte? Světla, pojistky, vzhled. Svítící kontrolka motoru mi překvapivě důležitá nepřišla, vysvětlení typu: „Svítí to od té doby, co jsme vyměnili svíčky,“ mi nečekaně stačilo.

„Jo, na 1400 bych ještě jít mohla,“ prohlásila majitelka váhavě.

„Výborně. A když to budeme chtít převézt na nás, co musíme udělat?“ ptal jsem se pro jistotu.

„Stačí vzít tady ten oficiální papír s našimi jmény na úřad a tam už se o to postarají,“ zněla pro mě poměrně uspokojivá odpověď.

Nebylo už nad čím váhat. Peníze jsme měli, tedy jsme jen vyplnili příslušné dokumenty, vše předali a jeli jsme. Doufajíc, že se to nerozsype za první zatáčkou.

Nerozsypalo, naštěstí. A jelikož jsme ještě neměli pojištění, nesměli jsme ani nikoho nabourat. Ono totiž najít pojištění s mezinárodním řidičákem není v Kalifornii nic jednoduchého. To jsme se snažili hned, jak jsme to koupili. Bohužel neúspěšně. Aby se tedy nic nestalo, jela Volvem Eliška, která vypadala značně víc v klidu a v pohodě, než já. Já jsem byl ze všech těch rozhodnutí tak napjatý, že jsem projel cestou dvě křižovatky na červenou, přičemž na jedné mě prý málem srazil kamion. O tom ani nevím, neviděl jsem ho. Modlím se ale, aby tam nebyly kamery, protože jinak to bude setsakramensky drahé, řádově přes deset až patnáct tisíc korun.

Krom toho se ale nic nestalo. Trochu vzrůša, jinak cesta v pohodě, naštěstí. Druhý den jsme pak našli pojištění, asi po dvou hodinách, a jeli a DMV. Jen co jsme vystáli frontu, paní nám řekla: „Skvělé, jen tu nemáte podpis druhého majitele.“

„Cože? To auto má druhého majitele?“ divili jsme se.

„Ano, tady je jméno, vidíte? Ten člověk se musí podepsat. Další!“ zavolala a už se věnovala těm po nás. My přemýšleli nad tím, kdo je asi druhý majitel. V lepší případě dcera, kterou zmiňovala. V horším její bývalý manžel, který ani neví, že chce auto prodat. V obou případech to asi nebude zrovna blízko, říkal jsem si, což mě stresovalo. Elišku ne, tu hned napadla možnost podpis okopírovat. Zkušená holka, jak se zdá.

Každopádně místo převodu jsme zase jeli domů psát mail. Jen jsme se cestou stavili do stavebnin, abychom si ověřili, že udělat ve voze postel je vůbec finančně možné. Bylo. Alespoň něco.

Tamara, majitelka, nám odpověděla, že se opravdu jedná o dceru, žijící v Los Angeles. Prý ji to můžeme poslat poštou a ona to zaplatí. To se mi fakt nechtělo. Tolik času jsme neměli, a, „co si budem“, pošta, byť ta americká, není zrovna nejdůvěryhodnější instituce na tyto účely. Zkontaktovat se s ní, abychom získali svolení a podpis okopírovali, se zdálo mnohem jednodušší. Ona překvapivě souhlasila. Fotku jejího podpisu poslala téměř ihned. Já sám bych to nezvládl, ale Eliška tuto dovednost trénovala většinu školní docházky, takže pro ni duplikace nebyla žádný problém. Pár pokusů, pak chvilka nervozity, když to je naostro a pak, hurá na DMV! Ještě, že tady mají otevřeno i v sobotu.

Fronta byla tentokrát trochu delší, o víkendu nemají tolik lidí, byť žadatelů je stejný počet, jako ve všední den. Když jsme se dostali k okýnku, kde dávají pořadová čísla, paní nám neudělala radost.

„Podpisy máte, adresu taky. Máte k tomu i certifikát o smogu?“

„Ne, to nemáme. Ale měl by být v systému, není?“

„Počkejte, podívám se. Ne, nemáte to tam. Naposledy prošlo toto auto kontrolou v roce 2018. Musíte to udělat znova.“

Skvělý. Tak zase nic.

„A je tam ještě něco, co nám chybí?“ ptala se celkem pohotově Eliška.

„Ne, už ne. Pak by to mělo být vše.“

„Určitě?“ ujišťoval jsem se.

Paní to odkývala a my se, opět s nepořízenou, vydali pryč z DMV.

Ihned jsme se pokusili dojet na emisní kontrolní stanici, kde bychom mohli projít smog, ale v sobotu měli překvapivě zavřeno. Google ovšem tvrdil něco jiného, proto jsme to zkusili. Ani tam jsme tedy nepořídili. Co teď? Ta série neúspěchů na mě byla už moc. Nevěděl jsem ani, kam jet dál. Prostě pruda, depka. Abych to vstřebal, začali jsme se zajímat o to, jak do auta dostat onu postel, které sedačky nechat a které nikoli. Kdybychom si ho náhodou nechali. S hudbou z rádia to bylo docela uvolňující. Pak sice zmlkla, ale to nevadilo, nálada už byla lepší. Až do chvíle, než jsme chtěli nastartovat. Nešlo to.

„Do prkýnka! Já už se na to vykašlu. Tohle nemá cenu! Co s tím je? To odešel startér, nebo co?“ nadával jsem celý zdeptaný.

„Možná je to jen baterka,“ zkusila navrhnout Eliška.

„Jo, jasně. Baterka. To by to být mohlo. A doufám, že i je, protože jinak to auto už pojedu vrátit. Pokud tam dojede.“

Naštěstí jsme stáli u benzínky, takže stačilo oslovit pár lidí, využívajících její služby, zda někdo z nich nemá startovací kabely.

„Jo, jasně, mám. Jen odvezu tohle auto zpátky, vezmu dodávku a přijedu. Jsem z tamté půjčovny aut přes ulici, tak to bude hned,“ odpověděl jeden chlapík. Vypadalo to na pěknou trefu.

Za chvíli opravdu přijel, připojil kabely a nahodil nám auto. Opravdu to byla jen baterka, jinak to šlapalo. Uff!

„Hele, jestli s tím máte problém, nechte si to zkontrolovat u Pep boys. Kontrolují stav baterie zdarma a je to tady kousek,“ poradil nám užitečně. „A nezapomeňte, jestli budete chtít někdy půjčit auto, tak u nás je to nejlepší!“ vyfikl ještě před odjezdem reklamu, rozloučil se a zmizel. My jeli do Pep boys.

Kontrolovali nejen baterku, ale také kontrolku motoru. Ta nám taky svítila, tak proč ne. Alespoň budeme vědět, co s tím fakt je.

„P0450,“ oznámil nám mechanik.

„Co to znamená?“ ptal jsemse zmateně.

„Vygooglete si to,“ pokrčil rameny. „A přejeďte mi blíž, na tu baterku.“ Aha,

zdarma to zřejmě jen zkontrolují, vysvětlení není v ceně. Ok.

Baterie byla v pohodě, ale motor asi ne. Číslo vypovídalo něco o odsávání výparů.

„Aha, tak to bude tohle,“ překonal se mechanik a ukázal nám zpuchřelou gumu na víku nádrže. „Kupte tohle nové a ono to zmizí. Nejspíš.“

Moc jsme mu nevěřili a tak jsme ještě chvíli civěli do motoru a na internet s nadějí, že objevíme něco nového. V jednu chvíli se s námi dal do řeči jeden kolemjdoucí.

„Hledáte problém? Co s tím máte?“

„Koukáme, kde by mohla být tahle součástka,“ ukazoval jsem mu fotku na telefonu, „podle internetu by s ní mohl být problém.“

„Vážně? Aha, no, to je tady,“ ukázal nám. „Víte, já jsem na Volvech dřív dělal, tak je trochu znám. Ale tahle chyba může být i jinde. Třeba u nádrže.“

Ukázal jsem mu tedy víko a zpuchřelou gumu, načež se rozzářil: „Ano, to je ono! Tam je váš problém. Vyměňte to, trochu se projeďte a po 50 mílích ta kontrolka zhasne. Uvidíš! Nebo ať ti to hoši odsud vypnou a bude to v poho. Kdyby něco, tady je moje číslo.“

„A myslíš, že s touhle károu projedeme smog?“ ptal jsem se ho ještě posléze.

„No pokud ta kontrolka zhasne, tak jo, ale s ní rozhodně ne, to vám to nedají.“

Aha, to pro mě byla důležitá informace. Takže nejen, že nám Tamara prodala auto bez smogu, ale navíc takové auto, které smog ani neprojde. Neuvěřitelný! A ještě nám o tom neřekla. Docela potvora, musím říct.

Nicméně chlapci z obchodu nám kontrolku nevypnuli, prý se to nesmí, a ani po projížďce to nezhaslo. Dojel jsem tedy domů poměrně skleslý. Co s tím vozem budeme dělat, to teda nevím. Opravovat to je nad naše finanční síly, obzvlášť tady. Kdyby to nebylo tak daleko, už bych ho vrátil. Ale daleko to bylo. Museli jsme se s tím poprat.

Večer jsem tedy napsal onomu kolemjdoucímu Volvo znalci, zda nemá zítra čas nám to vypnout, abychom ten smog prošli. Měl. Tak alespoň něco. To snad pomůže.

Špatná nálada ovšem přetrvávala i ráno a abychom ji rozehnali, vydali jsme se po poledni surfovat. Kontrolka stále vytrvale svítila. Jen co jsme ale přišli z pláže a jeli za Volvo týpkem, zmizela. Jako kouzlem byla pryč. Měl jsem radost. Konečně máme funkční auto! S Volvo týpkem jsme se ale stejně sešli a místo kontrolky zkontrolovali svíčky. Ty byli opravdu nové, což, vzhledem k dalším zprávám z motoru, bylo štěstí. Vyřešilo to totiž druhou zapsanou závadu, cosi o zapalování.

Odjížděli jsme tedy s funkčním a zkontrolovaným vozem. Sice nám netěsní chlazení a olej taky někde prosakuje, ale jinak to běží. A to je hlavní. Už jen smog a převod.

Doma jsme měli značně lepší náladu, než ráno. Navíc přišli na návštěvu známí, přičemž jeden z nich, John, byl také zručný mechanik a byl též ochotný se na vůz podívat. Takže kdyby něco nefungovalo, máme zálohu.

Druhý den jsme dojeli hned ráno na smog. Nervy byly, ale jen chvíli. Stačilo pár minut, abychom měli certifikát v ruce. Uff. Teď už jen DMV. Tam to nebylo pár minut, nýbrž pár hodin, ale taky to vyšlo. Už nic dalšího nechtěli. Odcházeli jsme s pocitem nemalého vítězství.

O tom, že kontrolka se rozsvítila o dva dny později znova, plus že nám to od toho samého dne stále hlásí něco ohledně kontroly airbagů, o tom se snad ani zmiňovat nebudu. Jde mi o něco jiného. Jde mi o všechna ta kdyby, která v příběhu jsou.

Kdyby nám první týpek neukázal V40, vůbec by nás Volvo nenapadlo. Byla k dispozici spousta jiných aut. Kdyby Barry nepřišel s V70, možná bychom vzali V40 a to, jak jsme později zjistili, by nebyl dobrý obchod. Motor se při startování klepat prostě nemá.

Kdyby Barry s Ivankou nepodpořili Volvo jako takové, nejspíš bych se za tím tolik nehnal. A vůbec, kdyby necestoval po Skandinávii, neměl bych Volvo zafixované jako dobrou značku.

Kdyby se ukázali oni první zájemci o V70, možná by ho vzali a my bychom neměli ani co zvažovat. Kdybychom tam jeli večer, bůh ví, zda bychom to koupili, či zda bychom uhádali lepší cenu. Kdybychom druhý den nezískali registraci na Tristanovo auto (po dvou neúspěšných pokusech), neměli bychom se tam jak dostat a obchod by neproběhl. Kdyby Tamara sama nepřišla s tím, že se nesejdeme ve 12, ale v jednu, nestihli bychom to kvůli návštěvě DMV, kde jsme byli do desíti. A protože tu nemáme data, těžko říct, jestli se nám povedlo jí to dát vědět na mail včas. Kdyby nám Tamara řekla, že musíme projít smog, nevzal bych to. Nebo kdyby mi Barry řekl, že nám k tomu musí dát certifikát o projití smogu. Stejně tak kdybych věděl, jak zásadní je kontrolka motoru, když svítí.

Kdyby to nebylo tak daleko, vrátil bych ho hned několikrát během toho všeho. Kdyby se nám nevybila baterie a nemusel nás nahazovat týpek z půjčovny, nedozvěděli bychom se o Pep se o boys, nepotkali Volvo týpka a nezjistili, že smog neprojdeme s rozsvícenou kontrolkou. Kdyby se ta kontrolka nevypnula na ty dva dny, byly bychom v háji.

Těch „kdyby“ je na mě už nějak moc. A to jsem bezpochyby na některá další zapomněl. Jen to píšu, vybavují se mi ještě další a postupně to dopisuji. Možná i vy nějaká další najdete, hmm? Takže si tak přemýšlím, zda jsme si my vybírali auto, nebo si auto vybralo nás. Nebo zda nám prostě bylo určeno. Připomíná mi to lavinu. Jakmile se to spustí, jednotlivá kdyby do sebe začnou zapadat, až z toho vznikne samovolný proces, ze kterého skoro ani není možné vystoupit. Nebo tak mi to alespoň připadá. A je to tak jen ohledně koupi tohoto vozu, nebo se to děje častěji? Nebo dokonce vždycky? Třeba to jen nevidíme.

Já to teď viděl, uvědomil jsem si to a nejsem si tak úplně jist, zda jsme si mohli zvolit jiné auto. Lépe řečeno, nejspíš mohli, ale okolnosti a podmíněnost skutečností nás vedla k tomuto. Kladu si tedy otázku: Proč? Proč právě toto vozidlo? Jezdí sice, to ano, postel tam taky máme, ale neustále nás něčím trápí a o tom, zde se nám povede prodat bez větší ztráty, mám jisté pochyby. Kdyby bylo skvělé a perfektní, tak to asi i chápu, ale takhle? Nejde mi to do hlavy. Možná kvůli ceně, možná proto, že jo mám z nějakého důvodu docela rád.

Nicméně nad tím, jak se k nám dostalo, docela žasnu. Ono „proč“ se možná ukáže časem. Pokud ano, určitě o tom dám vědět. Třeba z toho bude další zajímavý příběh.

Strasti odjezdu

(31.8. 2019)

Odjezd. To pro mě by velký zážitek. Jedna věc je učinit rozhodnutí o cestě, druhá věc je se připravit a opravdu odjet. Přelom mezi těmito dvěma fázemi pro mě nastal koupí letenek. Vybírali jsme je celý den, s původním záměrem zamířit do Kanady. Cesta tam ale byla značně dražší, než o tři týdne dříve, kdy se nám zdála ještě přijatelná. Inu, teď už nebyla. A my, my se museli přizpůsobit.

Tak jsme si řekli, že je vlastně jedno, kam do Ameriky přistaneme, pokud o bude alespoň trochu na západě. Cena se stala naší hlavní prioritou. A díky ní to vyhrálo San Francisco. V Kalifornii. Za 5500,- i s bagáží na jednoho, přímý let z Paříže. To je ještě Evropa, tam už se nějak dostaneme. A byť jsme museli překonat ještě několik překážek v podobě nefunkčního serveru letecké společnosti, nakonec se nám podařilo letenky objednat. V květnu, na konec srpna. Čas i destinace zcela jiné, než jsme předpokládali ještě ten den ráno.

Nicméně tím to pro mě začalo. Poletím do světa, říkal jsem si. S touto ženou, se kterou i doma často těžko vycházíme, budeme poznávat svět, klidně i dva roky v kuse. Z východu na západ, spolu, na vlastní pěst. Vnímal jsem to jako velké rozhodnutí. Takové, před kterým bych rád couvnul, ale nejde to. Nejde to, protože cítím v kostech, že to potřebuju. Že tohle je ta Cesta.

Pak začali přípravy. Co je třeba zařídit, koupit, prodat? Na co musím našetřit a jak sehnat peníze? To poslední mě trápilo docela dost. Ale, mám na to nějaký talent, či co, a nakonec se mi podařilo dát do kupy docela slušnou částku. Brigáda v Norsku docela pomohla, prodej motorky a auta také. Naštěstí.

A ano, ještě předtím vším jsme si stihli zaskočit do Norska na brigošku. A taky do Švédska na Rainbow, nasbírat kontakty na cestu. Jo a mezitím na Lofoty, aby se neřeklo, že jsme je zase minuli. Beztak bylo to Rainbow ve Švédském Laponsku, což je od Lofot fakt kousek.

V Čechách jsme pak měli dva týdny na dopřípravu všeho, co si ji vyžadovalo. Navštívit jedno příbuzenstvo, zvládnout smutky z loučení, pak druhé příbuzenstvo, zase ty smutky. Pak párty na rozloučenou kamarádi, se kterými smutky nebyly, přebila je totiž kocovina. Krom kamarádů také přátelé, ti blízcí lidé, co člověka často provází již mnoho let a jsou tu, když je potřeba. Mnoho z nich ns konci setkání říká vesele: „Tak ahoj a užijte si to! A ve zdraví se nám vraťte!“ Pak se otáčí a odcházejí, jako z každého jiného setkání. Stejně tak já, kývám, děkuji, loučím se a odcházím. Prozrazují nás ale oči. V těch to je vidět. Ten tichý pocit, že se dlouho neuvidíme. Možná i hodně dlouho.

I když se na to snažím moc nemyslet, stejně mě to dohnalo. Den před odjezdem do Paříže, vprostřed toho největšího shonu. Začaly mi téct slzy. Vzpomněl jsem si na všechny ty, co tak dlouho neuvidím a nešlo to už zadržet. A od té doby to je ve mně stále, těsně pod povrchem. Stačí jen naťuknout, aby to povolilo. I teď, když to píšu a vzpomínám na vás všechny, si tu pláču. To k tomu zřejmě patří.

Každopádně mě to překvapuje. Vždy jsem myslel, že jsem mimo jiné poměrně materiálně zaměřen. Jenže teď vidím, že prodat vozidla, vyklidit pokoj, vše někam sbalit a uklidit, na dlouho se s tím vším rozloučit, to mi dělalo mnohem menší problém, než jsem čekal. Vlastně to byl problém je na chvíli, když jsem s v červnu uvědomil, že nejen pokoj v Brně, ale i ten v Liberci bude třeba předat jinému obyvateli. Tam jsem si ty smutky asi prošel a teď už v poho. Loučení s lidmi ale bylo mnohem těžší. Nebo ani tak ne loučení, ale to vědomí, jak dlouho všechny neuvidím. Jelikož normálně tyto věci moc neprožívám, a i při loučení jsem je zazdil, je pro mě velmi nezvyklá zkušenost už to samotné vědomí, jak moc mi na mnoha lidech záleží.

Tak to pomalu vstřebávám. Teď zrovna kdesi nad Grónskem, v letadle, do kterého nás málem nepustili. Po té, co jsme zvládli noční cestu do Francie, vyrovnali se s Pařížským MHD a shlédli Eiffelovku i katedrálu Notre dame, jsme málem neodletěli.

Bez zpáteční letenky to prostě nejde. Do USA prostě ne. Chtějí mít jistotu, že jim tam nezůstanete „Můžete si ji teď hned objednat, ale musíte ji mít,“ řekli nám u check-inu. Takže jsme objednávali. Do Mexika. „Hmm, tam to ale nestačí,“ řekli nám posléze. Musí to být Evropa. Takže jsme objednali ještě jednu do Londýna. Jestli to půjde zrušit, to nevím. Stálo nás to desítku českých, jen hvízdlo. A málem k ničemu, protože chtěli ještě adresu našeho kontaktu v Americe, kterou jsme my ovšem nevěděli. Jen díky neskutečné přízni osudu byli zrovna u telefonu všichni potřební, takže se nám podařilo nezbytné informace dodat doslova v posledních sekundách.

Bezpečnostní prohlídka pak už byla hračka. Tam mě překvapilo spíš to, že po nás nikdo nic nechce. Stres z toho všeho je ve mně ještě teď. Jenže dokument o celní kontrole, který rozdávali v letadle, naznačuje, že to možná ještě neskončilo. Uklidňuje mě jen představa mé vzdálení tety, čekající na nás na letišti. Až budeme už ní, bude už snad všechno to náročné, spojené se vstupem do USA, za námi. Snad nám toho do té doby moc nezabaví. Ideálně vůbec nic. Třeba s námi to štěstí, díky kterému jsme se vůbec dostali do letadla, bude cestovat i nadále.