Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Báseň psaná Z vlaku

Někdy věci víme i když je ještě nevíme. A nebo vědět nechceme. Tato báseň vznikla půl roku před odjezdem na cesty po Americe a ač bylo její poselství jasné, tehdy zmizela ve víru dění a vynořila se až teď, po dvou letech, kdy jsou věci už hodně jinak. Tedy:

Z vlaku

jsem s tebou již přes dva roky,
dlouhá doba, jistě víš.
Selhaly však jisté kroky,
co nás měly dostat blíž.

Nebo možná neselhaly,
jen už jich víc nezbylo.
A my jsme si jen tiše lhali,
že pouto vztahu přežilo.

Vždyť když ti nyní volám ze tmy,
jen, abych si promluvil,
je náš kontakt stručný, letmý,
a samotu spíš podpořil.

Tak si říkám, co teď, dál?
Bude ještě něco?
Ne že bych to hnedka vzdal,
jen už nemám chuť se hecnout.

Když chci tvůj cit zachytit,
uteče mi ze dlaní,
a já už nemám další síť,
co nás zase zachrání.

Tak odevzdávám otěže,
dřív, než mě to semele.
A chci pryč z téhle soutěže,
Kdo na cit vyčká nejdéle.

Share: