Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Kolumbijské Rainbow – 2. díl: Nově objevený respekt – Je má cesta u konce?

O svém odchodu jsem začal uvažovat ve chvíli, kdy prakticky můj jediný přítel, německá dívka Irina, opustil Rainbow. Nesedělo jí to tam, podobně jako mě, takže se rozhodla pro přesun do hostelu. Dokázala tím, že navzdory stále trvajícím karanténním opatřením je přesun opravdu možný. Její odchod na mě dopadl víc, než jsem čekal. Spolu se samotou přišel i smutek.

V tu chvíli i mě napadla myšlenka odchodu. To bylo pondělí. Při čtvrteční párty, kdy si má bývalá partnerka užívala sympatie dalšího hocha, navíc jednoho z nejžádanějších, jsem se prakticky rozhodl. Už nemohu. Musím odejít pryč.

Jejich vzájemné sympatie si našly cestu i v následujících dnech, což posilovalo jak mé trápení, tak mé rozhodnutí. Vrcholem pro mě bylo zjištění, že jedna ze skupin místních obyvatel pořádá zajímavé společné akce při nichž si jsou velmi blízcí, k nimž je má bývalá partnerka přizvána, já však nikoli. Neúčastnila se, ale byla pozvána. Ona, ne já. To mi ona skupina dala jasně najevo. A zrovna já o to dost stál. Odstrčený jsem se cítil i bez toho. Hodně mě to zasáhlo, pocity osamocení to znásobilo a spustilo to ve mně velkou mizérii.

Proč ona tu sakra má tolik věcí, zatímco já tu jsem téměř neustále sám? Má pozornost mužů, sympatie, zájem, mnoho objetí, lidé si s ní povídají, zvou ji, vyhledávají. Má všechno. Žije si tu krásně, byť to byla především ona, kdo věci pokazil. A já, který bych se z toho potřeboval dostat, zotavit, tu naopak trpím ještě víc. Jak je to sakra možné? Jak to, že tu nemůžu najít žádnou milou společnost, zajímavou činnost, či vhodnou seberealizaci? Jak to, sakra? To je tak nefér!

Zoufal jsem si hodně. Dostalo mě to až do stavu, kdy jsem neměl pocit, že ještě někdy budu moci být šťastný. Velký propad. Nejspíš dno. A také velké varování. Takhle to dál nejde. Musím pryč. Odstřihnout se od toho, odstřihnout se od ní, najít si svou vlastní cestu.

Ten večer, kdy jsem se do tohoto propadu dostal, jsem velmi zoufalý na cestě do vlastního kempu potkal jednu ukrajinskou ženu. Nebyla mou oblíbenkyní, leč její úvahy mi často pomohly. Mou teorii o tom, že štěstí tu nenacházím proto, pač sem nezapadám, mi potvrdila. To samé i ohledně nalezení nějakého milého spojení.

„Tak to prostě je, Tomáši. Jsi jiný,“ říkala mi. „Tady, v tomhle prostředí, má nemytý, zhulený hipík mnohem větší šanci najít s někým spojení, než ty.“

Velká pravda, velmi zajímavě řečena. Rozhodnutí padlo. Po dvou měsících snahy zapadnout přišel čas přijmout situaci a odejít. Řekl jsem o tom jen pár lidem. Mé partnerce nikoli. Mou párty na rozloučenou, kde se to mohla dozvědět, vynechala. Další den ráno jsem se sbalil a odešel. Pryč, dolu, do hostelu ve městě. Velká část mých věcí už tam beztak byla. Najednou se to odnést nedalo, tak jsem požádal o pomoc pár lidí, co tam v předchozích dnech šli nakupovat. Stačilo přesunout sebe a svůj těžký batoh. A těžké srdce. Přeci jen, opouštěl jsem víc, než jen Rainbow. Opouštěl jsem také tři s půl roku vztahu. A zanechával jsem je v prostředí, kde najít za mě náhradu nebylo vůbec nic těžkého. Já si od města nic takového nesliboval, ale snad se mi alespoň podaří najít sebe.

Změna prostředí byla to nejlepší, co jsem mohl udělat. Vlastní pokoj, teplá sprcha i postel, dobrá parta na řádné zapití smutku a v neposlední řadě také elektřina a internet. Po dvou měsících prostě ráj. V hostelu byl dokonce Xbox, věc naprosto nečekaná, leč mnou velmi vítaná!

Měl jsem skvělý čas. Užíval jsem si to. Asi tak den a půl. Nezkazilo mi to ani tak to, že mi má bývalá partnerka hned ráno psala, docela zoufale, kam jsem se poděl. Ani to, jak dlouho se snažila zjistit mou polohu. Zkazilo mi to až to, že ji zjistila a asi ve tři odpoledne se v hostelu objevila také, se svým velkým batohem na zádech. Neskutečně mě to naštvalo. Neskutečně! Byla sobota, tedy víkend, kdy nesměl kvůli karanténě nikdo ven. Kolumbie jednala velmi tvrdě. Za pohyb po ulicích byly velké postihy, pokud jste měli tu smůlu a narazili na policii. Ona na to nedbala. Touha jít za mnou byla silnější než strach, přičemž, jak se zdá, odvážnému štěstí přeje. Nepotkala jediného policistu, dokonce ani na zátarasech při vstupu do města.

Nicméně vzhledem k této situaci bylo její zjevení neskutečný šok. Jak se sem sakra dokázala o víkendu dostat? Jak je to možný?! No, prostě to zvládla. Byla motivovaná, dle jejích slov citem, což je nejspíš důvod jejího úspěchu. Láska, hory a tak.

Někteří lidé její jednání považují za dojemné, roztomilé. To, jak se za mnou vydala navzdory všemu. Možná na tom něco je. Já to ale vnímal jako nabourání mého procesu zotavení. Když už jsem konečně našel sílu to useknout, odejít, srovnat se s tím a najít sebe, zase, zase mi do toho vlezla. Ač jsem ji opakovaně, navíc dost hlasitě, žádal, aby odešla, nevyhověla mi. Byla odhodlaná o zbytky našeho vztahu bojovat. Jenže, já byl odhodlán bojovat o sebe. Už jsem nemohl. Přišel jsem se sem zotavit. Na další dramata mi nezbývala energie. Ona na to však nebrala zřetel. V hostelu zůstala.

Tím mi skončila pohodička. Abych se ochránil, potřeboval jsem udržovat distanc. Prvních pár dní mi to celkem šlo. Dlouhodobě to pro mě však bylo hodně vyčerpávající. Být zavřený v karanténě, v jednom hostelu, s osobou, od níž se chcete držet dál, tuhle snahu dost podlamuje. Navíc nátlak její maminky a přátel, ať ji v této zemi nenechávám cestovat samotnou, dělal také dost.

Po čtyřech dnech jsem s ní začal opět mluvit. Po pár dalších jsem dal návrh, ulehčující mému svědomí a její situaci: Být s ní nechci, ale dostanu ji do Evropy. Ať je v bezpečí. Kolumbie je pro blonďatou holku přeci jen docela o hubu. Pokud tedy chce, dostanu ji tam, kde už se o sebe dokáže postarat sama. A naše cesty se rozdělí.

Souhlasila. Ona pak přišla s návrhem práce v Anglii, kde by to prý mělo být možné i za daných okolností. Peníze před návratem do Čech potřebuji. Koupili jsme tedy společné letenky do Anglie, na druhou půlku června. Jestli let zruší, či se tam opravdu dostaneme, to těžko říct. Osobně mám ale latinské Ameriky prozatím dost. A Rainbow nejspíš také. Chci odsud pryč. Volání domoviny cítím už nějakou dobu.

V době během pobytu v hostelu se nám donesl mnoho zpráv o tom, jak se Rainbow vyvíjí. Nic moc pěkného. Odchod se mi podařil v pravou chvíli. Lidé začali pít, hádat se, občas i prát, šířit pomluvy a fámy. Po čase se to zase srovnalo, ale evidentně to přichází ve vlnách. Nejen proto, abych si ujasnil, co se tam pro mě dělo, ale také abych to viděl na vlastní oči, souhlasil jsem s návrhem tam na pár dní zase zajet. A musím říct, že pár dní bylo víc, než dost.

Má bývalá partnerka tam chtěla jet společně. Asi mi toužila předvést, že to tam z její strany může vypadat i jinak. Docela se jí to povedlo. Většinu času jsme tam trávili společně, převážně mimo komunitu na nějakém výletě. S projevovanými sympatiemi si také celkem poradila. Prý našla hodnotu v trvalosti, kterou by teď ráda upřednostnila před těmito pomíjivými spojeními. Jak dlouho jí tento přístup vydrží, to těžko říct. Snad alespoň do Anglie. Další dramata, další čelení obtížným situacím, za to už mi to nestojí. Bylo toho příliš. A bylo příliš i všech těch mužů, kteří nerespektují hranice žen, ani jejích partnerů. Takových jsou tu kvanta. Ne jen na Rainbow, ale v Kolumbii obecně. Každý den se o ni pokouší od dvou do pěti mužů, intenzivně toužících od ní dostat alespoň trochu té krásné energie. Ne každý z nich respektuje ne, což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ji tu nenechat. Je to dost šílený a vlídná domluva už tu nepomáhá. Ještě chvíli a budu je prostě fackovat na potkání. Jiné řešení nevidím.

Já jsem si díky té krátké návštěvě tohoto Rainbow ujasnil, jak moc tam nepatřím. Ti lidé jsou neskutečně otevření. Emočně, vztahově, všelijak. Jejich prostředí mi přišlo neskutečně proměnlivé a zaměřené na vztahy a napojení. Jeden den být s tím a druhý den s jiným je pro ně v pořádku. Pro většinu z nich. Pro mě ne. Hledám stabilitu. A tam jsem ji necítil. Naopak jsem se touto otevřeností a proměnlivostí cítil velmi ohrožen. Jen pár lidí, překvapivě dva stabilní páry, mi sedlo. A vzhledem k přístupu k práci jsem krom povídání s nimi a pár výletů moc nevěděl, co tam dělat. Už jsem neviděl smysl hrát si na někoho, kdo je také takový, kdo tam patří. Mohl bych se přeladit, mohl bych se přizpůsobit, ale… nesedlo by mi to. Nebyl bych šťastný.

Po odejití do hostelu jsem hodně vnímal proměnu v mých hodnotách. Začal jsem mít opět chuť pracovat na svých věcech, možná větší, než předtím. Touha po dívčí společnosti, po napojení s někým, se výrazně snížila. Evidentně byla spojena s tím místem, se skupinou tam žijící. Do té doby jsem si jen vágně uvědomoval, jak silně mě se do mě promítají hodnoty skupiny, ve které žiji. Tady to bylo víc, než výrazné. Věci, které pro mě byly na Rainbow středobod vesmíru, ve městě jako by vybledly. A objevily se jiné, které mi sedly výrazně více.

Tak jsem si to pomalu začal uvědomovat. Musím respektovat, kdo jsem. Být tam, kde je mi příjemně, s lidmi, kterých si dovedu vážit. Ne ze sebe nechat dělat někoho jiného. Pak totiž nežiji ani netvořím svůj život, nýbrž nějaký přizpůsobený patvar.

Nebylo to na Rainbow, ale v hostelu, kde jsem znova, konečně, začal pracovat na svých věcech, realizovat dlouho odkládanou tvorbu. Bylo to před obrazovkou počítače, ne s rukama v hlíně, kde jsem zažíval uspokojení z práce a vlastních výtvorů. To sklenka vína, ne joint, je to, po čem sáhnu, abych se uvolni a pobavil. A je to správná kombinace civilizace a přírody, cestování a usazenosti, otevřenosti a stability, v čem se já cítím dobře. Jinak řečeno, právě v těchto chvílích, po to všem, co se dělo, si konečně uvědomuji, kdo jsem. Kdo Já vlastně jsem. Takže, pokud to zase není jen jeden z mých přeludů, naplňuje se tím jedna zásadní věc: Smysl mé cesty. Protože, jak jsem popsal dříve, to byl důvod, proč já tady jsem. Proč jsem vyjel do světa, nechávajíce vše za zády.

Na Rainbow jsem prošel mnoho léčebných procesů, v nichž jsem si uvědomil, jak moc se snažím být jako jiní. Jak moc se snažím jim vyrovnat, dosáhnout stejných cílů, získat stejné věci. Před partnerkou, před rodiči i před lidmi okolo. Jak moc o tom bylo mé dospívání i výchova a jak moc je třeba to konečně opustit. Dostal jsem ale velkou lekci o tom, že někdy to prostě nejde. Že když se snažím dosahovat toho, co ostatní, nedosáhnu toho, co chci já. A nejspíš mě do dovede do míst, kde svou spokojenost nenajdu a ani najít nemohu, pač to prostě nejsou ta správná místa pro mě. Pro někoho běžná věc, samozřejmost, ale pro mě velká lekce plynoucí z této zkušenosti.

Opuštění této snahy a s tím související odchod z Rainbow byl velkým krokem v mém uvědomění, stejně jako zásadním krokem k sobě. A ač ten čas tam zpětně vnímám víceméně negativně, možná právě díky tomu jsem pak, během času v hostelu, začal konečně tvořit, ač jsem to již mnoho let odkládal. Možná jsem na to potřeboval právě tohle. Možná. Jak moc toho ve mně z nově objeveného respektu k sobě samému zůstane, to ukáže až čas.

Aktuálně však cítím jako nezbytné být jen tam, kde se cítím dobře, kde být mám a chci. Takže ačkoli mě mysl i partnerka přemlouvaly, abych při své druhé návštěvě na Rainbow zůstal déle (protože je to přeci úžasné, milující místo v přírodě), následoval jsem svou intuici a odešel zpět do hostelu. Není to ideální, leč, v mnoha ohledech mi to sedne lépe. Opět, je to tady, ne tam, kde píšu tento text. Rainbow prostě snesu jen v malých dávkách. Obzvlášť když mám vedle sebe někoho tak otevřeného, jako je právě tato dívka. Pár dní to vydržela, ale dřív nebo později by se do toho ponořila znova, což teď nechci ani nepotřebuji.

Ve vztahu k ní je pro mě mé jednání překvapivé asi stejně, jako pro mnoho z vás. Ačkoli bych na její opuštění měl z jistého úhlu pohledu plné právo, tak z jiného na to není Kolumbie úplně nejvhodnější místo. Navíc, zkusil jsem to několikrát, mnohokrát, a nefungovalo to. Při druhé návštěvě jsem ji chtěl nechat na Rainbow, jenže to je teď tak nemocné, že jsem měl strach, jaký dopad by to na ni mohlo mít.

Takže ve výsledku jsem došel k zvláštnímu závěru, kterým je akceptace. Přijetí. Odejít teď není kam, udělat není moc co. Prostě, ať zvolím cokoli, buď ji to ohrozí, nebo to ona sama svou snahou přeruší, přičemž výsledek je stále ten samý: Pořád tu vedle mě je. A teď navíc minimálně do odletu bude. Strávil jsem s ní několik let, jistá část mě ji má stále ráda. Ačkoli absolutně postrádám důvěru v její osobu, držet distanc je vyčerpávají, navíc emočně kontraproduktivní. Uzavírat se jí znamená uzavírat se i mnoha dalším pocitům. Cítím se pak spíš hůř, dokud je poblíž. Což se zřejmě hned tak nezmění.

Tak jsem to prostě přijal. Co já vím, proč to tak je. Dokud nebude to zaseté zrníčko důvěry opět spáleno na popel sobeckými činy, jsem ochotný zkusit zůstat poblíž na onu dobu určitou, otevřít se a tvořit z toho, co tu zbylo. Beztak moje snaha o opak očividně moc velký vliv nemá. Můžu jen doufat, aby to dobře dopadlo, ideálně bez dalších dramat. A aby, pokud se máme odpojit, to proběhlo ve správnou chvíli tou správnou, pro oba přijatelnou cestou. Pokud to tedy má vůbec kdy proběhnout.

Byly to zvláštní lekce, zkušenosti, tady v San Agustinu. Jak říkám nemohu se rozhodnout, zda to bylo to nejhorší, či nejlepší místo, kde mě, nás, mohla karanténa zastihnout. Prostě…nevím.

, , ,
Share: