Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Kolumbijské Rainbow – 1. díl: Karanténa, jenž mi vzala iluze o vztahu, komunitě i sobě samém

Psát o Rainbow v Kolumbii pro mě není vůbec nic jednoduchého. Byla to velmi náročná zkušenost, jedna z nenáročnějších v mém životě, a já přemýšlím, proč jsem tam vlastně byl.

Začalo to vlastně před několika roky na Rainbow v Polsku. Již dřív mě zajímala Tantra, ale v Polsku se můj zájem ještě prohloubil. Absolvovali jsme tam s partnerkou několik workshopů vedených polským lektorem Michalem, pro mě již dobře známým, ke kterému se ten rok přidal další lektor, Lukas. Ten, ač byl Polák dlouho žijící v Německu, přiletěl až z Kolumbie. Zakládal tam jednu z permanentních Rainbow komunit, zvaných Crystal land. Pod Michalovým vedením absolvoval výcvik na první úroveň tantrických workshopů a do Polska se tehdy přiletěl učit další, druhou úroveň, taktéž od Michala. Lukasův přístup byl jiný, jemnější. Docela mě oslovil. Měl jsem s ním tehdy i pár rozhovorů, v rámci nichž mi nabídl, abychom přiletěli společně do Kolumbie, kde nás milerád uvítá a můžeme se učit Tantru tam.

Ač pro mě bylo absolvování tantrických workshopů s partnerkou velmi náročné (mnoho cvičení se dělá s jinými, než stálými partnery), cítil jsem se tehdy Tantrou osloven, takže tato nabídka mi přišla velmi lákavá. Zároveň jsem však cítil pochyby právě proto, že Lukas kladl důraz víc na konfrontování komfortní zóny mimo partnerství, než na budování hloubky v něm. Jinak řečeno, na rozdíl od Michala chtěl, aby partneři v rámci workshopů objevovali především svá napojení s jinými lidmi a byli schopni taková napojení u sebe vzájemně respektovat. Tedy přístup blízký volné lásce. Jak se s tímto vyrovnám jsem nechal na vyřešení mému budoucímu já.

O rok později, na Rainbow ve Švédsku, jsme začali svou cestu plánovat více. Opět jsme se setkali s Lukasem, absolvovali pár workshopů Tantry, zjistili informace o USA i Mexiku, připravujíce se na odjezd z Evropy. Žiji v domnění, že už tam jsem měl začít něco tušit, díky čemu bych se možná nedostal tam, kde jsem. Mně to ale nedošlo. Že věci nejsou tak, jak se zdají být. Nebo… nebo jsem prostě nechtěl, aby mi to došlo. Nebyl jsem připraven to akceptovat, čelit tomu a být nucen na to reagovat. A tak se stalo, že jsem se dostal sem, na Rainbow do Kolumbie, kde jsem strávil dva měsíce, z nichž mi utkvěla především velká mizérie.

Kolumbie, konkrétně komunita u San Agustinu, byla nejen díky Tantře jedním z hlavních cílů naší cesty. Ještě ten samý den, co jsme dorazili do zmíněného města, se nám podařilo dojet až do komunity, vzdálené něco přes dvanáct kilometrů. Především díky pomoci paňmámy z jednoho hostelu, jenž nám pomohla najít vhodný odvoz. Pěšky by se to fakt nedalo.

Mé první dojmy z této komunity byly dost negativní. Něco mi na tom nesedělo. Něco. Nevěděl jsem přesně co. Přišlo mi to tam disharmonické, nesourodé. Hodně individualistů na jednom místě, avšak ve zvláštním druhu soužití. Sice se společně jedlo, vařilo i zpívalo, ale jinak jako by to s Rainbow nemělo skoro nic společného, co se ladění toho místa týče.

Ještě ten den jsem cítil, jak mi to tam nesedne.

„Chtěl bych odjet co nejdřív,“ říkal jsem Elišce. „Můžeme tomu dát dva dny. Kdyby to ale bylo jen na mě, odjel bych hned zítra.“ Ona chtěla zůstat déle. Alespoň o den. Proto to jen na mě nebylo.

Mysl říkala, abych zůstal, dal tomu šanci, ale v těle jsem se tam cítil velmi nepříjemně, podrážděně. Jako kdyby mě to místo mělo semlít, pokud tam zůstanu příliš dlouho. Do teď nevím, zda bylo dobře nebo špatně, že jsem neodjel hned.

Situace se totiž vyvinula jinak. Druhý den po našem příjezdu byla ceremonie Yahe. Té jsme se sice účastnit nechtěli, ale přišlo nám zajímavé zůstat jako pozorovatelé. Odjezd se tedy odložil. Po ceremonii jsem dělal celoodpolední workshop o Human Designu a další den se měl začínat workshop Tantry, trvající deset dní. Tolik dní nás sice odrazovalo, ale alespoň na půlku bychom nejspíš zůstat mohli. Když už jsme kvůli tomu přijeli až sem. A tak se náš odjezd odkládal, až se odložil na neurčito. Nakonec dřív, než čas odjezdu, přišla karanténa. Ta debilní karanténa.

Nejdřív se o tom začalo mluvit. Pak se vyhlásilo uzavření hranic. Nakonec přišlo omezení pohybu. O ničem se nevědělo, na jak dlouho to bude. Už to pro mě bylo stresující. Uzavřelo mě to v komunitě, kde jsem se necítil zrovna nejlépe, aniž bych s tím mohl cokoli dělat. Přinejmenším jsme v tom dva, říkal jsem si. Utěšovalo mě to. I to se však změnilo.

Ačkoli jsme měli s partnerkou dohodu, podle které se neměly opakovat události mexického Rainbow, byl jsem ohledně vývoje událostí dost nedůvěřivý. Obzvlášť, když se objevil Dominik, čili Dom, partnerce viditelně dost sympatický. Pár dní před posledními lety do Evropy jsem se jí ptal, zda to s ním chce nějak rozvíjet, zda bude své sympatie posouvat dál. Odpověď zněla ne. Proto jsem v tu chvíli neodjel, snažíce se chytit poslední letadlo. Pravda vyšla najevo bohužel až o pár dní později, kdy už žádné lety nebyly a odjet nebylo kam. Ani jak. Doprava se kompletně zastavila.

Pravdou bylo, že partnerka se s Domem sblížila víc, než jsem byl jako její partner dál ochotný tolerovat. To jsem zjistil dopoledne, především díky náhodě a Domově upřímnosti. Odpoledne jsem partnerce řekl, aby odešla ze stanu a společného kempu. Večer mi odkryla, že k podobným sblížením došlo už předtím během našeho vztahu a bohužel ne jednou. Svou upřímností chtěla náš vztah uzdravit, očistit a najít jinou společnou cestu. Já na něco takového však nebyl připravený. Ranilo mě to a toužil jsem po jediném: Utéct co nejdále pryč. Jenže to nešlo. Karanténa byla velmi přísná.

A tak jsem byl najednou zavřený v komunitě, která se mi nezamlouvala, s osobou, jenž mi udělala mnoho velmi nepříjemných věcí. Navíc s vědomím, že utrpení nekončí, pač Dom zdaleka nebyl jediný, kdo o ni jevil zájem. Tím to tedy začalo.

Na toto Rainbow jsem přijel se stálou partnerkou. Sice jsem měl o našem vztahu vážné pochyby, přesto jsem k ní po třech a půl letech vztahu měl docela silnou vazbu. Pochopitelně. Půlroční společné cestování také udělá hodně. Jenže, to vše bylo najednou pryč. Dokonce mnohem víc. To negativní zasáhlo i některé mé přátele, tedy jsem se musel vyrovnávat nejen se ztrátou vztahu, avšak také se ztrátou své důvěry v lidi kolem mě (právě v kontextu toho vznikl báseň Kolumbijské otázky). Už jsem s tou osobou být nechtěl, leč musel jsem ji denně potkávat. Jak pak lze něco takového ukončit?

Odpoveď zní: Velmi těžce. Velmi. V následujících týdnech jsem se o to snažil, seč jsem mohl, ale jen tak to utnout prostě nešlo. První týden byl především o vyjadřování. Vyjadřování toho, jak moc mi její jednání ublížilo. Měl jsme toho hodně co říct. Potřeboval jsem to. A ona ve snaze pomoci věci spravit byla ochotná poslouchat. Během toho období se také konečně odstěhovala ze stanu. Ač jsem si to hodně přál, ač jsem cítil hodně negativního, přesto mě to ranilo. Náhlá samota. A ranilo mě i to, že mě to ranilo. Mít k ní vazbu bylo to poslední, co má racionální mysl chtěla. Emoce to však cítily jinak.

V dalším týdnu jsem se pokoušel od ní oddělit. Vyhýbal jsem se jí, trávil čas sám nebo s jinými lidmi, snažil se „být v pohodě“. Vyrovnat se s tím nějak po svém. Moc to nešlo. Trochu mi pomohlo vyřešit si některé věci v sobě, perfektní to ale nebylo. Ona navíc stála o společný kontakt. Především, když jsem se já začal vzdalovat. Bylo to jako magnety. Jakmile jsem se začal vzdalovat, jako by ji to přitahovalo. Čím víc jsem byl nepříjemný a nebo se stranil, tím víc vyhledávala kontakt se mnou. Nakonec se jí mé mlčení či láteření povedlo po nějaké době prolomit, já svou samotu nevydržel a zase jsme spolu začali mluvit i trávit čas.

Pro mě to bylo buď a nebo. Buď oddálení, spojené s jistou nevraživostí, nebo zajetí do kolejí toho, co bylo. Tedy blízkost, intimita a snaha to udržet. Něco mezitím mi v tu chvíli nešlo, ač právě to by dávalo největší smysl. Po tom všem, co jsme spolu prožili, po několika společných letech, prostě nešlo jen tak přejít z intenzivního partnerského vztahu do běžné známosti. K tomu je třeba jisté ho odcizení, ke kterému tady nebyl prostor. A nešlo jen o snahu od ní něco mezi námi udržet. Společná rodná řeč dělá v cizí zemi taky hodně, stejně jako touha vyhnout se osamocení. Takže i když jsem často chtěl mezi námi udržet fyzickou i emoční vzdálenost, mnoho věcí mě vedlo k opaku, což zase vedlo k obnovení společného prostoru, kam jsem se i já snažil přispět. V těch chvílích jsem zvažoval i nějaké další pokračování v podobě dobře nastaveného otevřeného vztahu, v což ona doufala. Chvíli se zdálo, že to funguje, než zase přišla facka.

Po chvíli se totiž její „magnetická polarita“ opět změnila, jako by ji to ode mě odtahovalo a přitahovalo jinam. Například její kontakt s Domem zase začal nabírat na síle, což u mě vše znovu ochladilo. Mně ta volná láska prostě nějak nesedne. Nebo se stalo něco jiného, pro mě nepříjemného. Vzhledem k mému rozpoložení mi stačilo málo. Prostě kruh. Opět jsem se snažil odstřihnout, opět jsem se cítil sám, což ji přecvaklo, a opět jsme se spolu začali znova bavit i sbližovat. Tohle se opakovalo několikrát. Bylo to vyčerpávající. Když už jsem našel sílu se odpojit, abych se s tím srovnal, přišla chvíle, kdy mi to nabourala buď moje samota, či její snaha. Je však pravdou, že pokaždé jsem byl schopný se otevřít méně a méně.

Abych překryl alespoň tu samotu, hledal jsem lidi, s nimiž by mi bylo příjemně. Zprvu se mi to vcelku povedlo, pár přátel jsem našel. Bohužel, nepříliš mnoho, navíc spíše jen na chvíli. Nechápal jsem proč. Pro ni to bylo velmi jednoduché. Velká část komunity jí věnovala pozornost, vřele se sní vítala na každém jídle, přijímala ji. Jako milého, láskyplného člověka.

Já byl vnímán spíše jako autorita. Snažil jsem se starat o zásoby potravin, jejich skladování a nákup. Zajímala mě rozhodnutí komunity, chtěl jsem na nich mít podíl. Má role byla odlišná, více osamocená. Vřelost, s níž byla partnerka přijímána, pak ještě více prohlubovala mé osamocení. Bylo zde sice pár lidi, s nimiž jsem si rozuměl, nicméně by se vešli na prsty jedné ruky, z nichž bych navíc vynechal přinejmenším palec. A byť jsem s nimi zažil pár příjemných chvil, trávit s nimi čas neustále také nešlo.

Proto jsem vyhledával jiné aktivity. Starání se o potraviny, nošení materiálu, podílení se na projektech. Zkusil jsem toho dost, ale jaksi jsem se s tím necítil propojený. Nenaplňovalo mě to. Nedávalo mi smysl do toho investovat čas i energii, když mám v plánu odjet. Ve výsledku mi toho pak už moc nezbývalo.

Možná se ptáte, kam zmizela ona Tantra, která se zdála být smyslem návštěvy tohoto místa. Inu, po našem odpojení jsem právě v toto vkládal velkou naději. Nyní jsem volný, bez závazků, říkal jsem si, možná mi tedy tyto workshopy přinesou nějaké krásné nové spojení s některou z místních dívek. Leč, situace se vyvinula jinak ze dvou důvodů.

Prvním byl fakt, že jsem pro místní dívky nebyl příliš zajímavý. Nechápal jsem moc proč, nicméně zpětně si uvědomuji, že to bylo především kvůli mému ladění. Když se snažím, mohu být nějakou dobu „srdíčkový“ a „plynoucí“, není mi to však přirozeně vlastní. Má energie je racionálnější, zemitější. Což rozhodně není to, co by hipíky, a hipízačky obzvlášť (bez urážky), přitahovalo. V tu chvíli mi to však moc nedocházelo, takže po těch pár workshopech, jež se uskutečnily, jsem se cítil spíše ještě víc sám.

Druhým důvodem je právě to, že jich bylo pouze pár. Celá organizace tohoto Rainbow byla velmi mizerná, přičemž toto bylo jedním z mnoha projevů tohoto problému. Po našem příjezdu vypadal Lukas velmi motivovaně. Workshopy ho bavily, cítil v tom svůj smysl. Ovšem, pouze v jejich konání, nikoli v jejich organizování. Organizaci mít na starosti nechtěl. Tedy jakmile někdo určí čas, místo i sežene lidi, rád přijde. On to ale dělat nechce.

V roli organizátora se vystřídalo hned několik lidí. Vždy se stejným výsledkem: Udělali jeden, maximálně dva workshopy, načež to znechuceně vzdali. Dát životu lidí žijících v této komunitě nějaký řád či organizaci, bylo nesmírně těžké. Když už se povedlo určit čas i místo, sehnat lidi se jevilo jako téměř nemožné. A když se povedlo to, přišel Lukas s dalšímu požadavky, jako že by účastníků mělo být víc, měli by být ve správném mužsko-ženském poměru a především že by to měli být stále ti samí, aby skupina mohla růst společně. No prostě, na organizaci naprosto šílené požadavky.

Jednou jsem si to zkusil. Když se situace s karanténou trochu ustálila, dostal se Lukas konečně ze svého stresového stavu (v němž byl asi dva týdny) a souhlasil s další Tantrou. Byl tedy vyhlášen workshop, ale když jsem přišel k hlavnímu ohni, nikdo se k ničemu neměl. Lukas si povídal v kroužku pár lidí s tím, že čeká, až se sejdou účastníci. Nic proto však nedělal, takže kdokoli přišel, zase odešel, jelikož se z jeho pohledu nic nedělo. Zkusil jsem tedy Lukase přesunout na místo konání a následně tam dostat i účastníky. Musel jsem asi třikrát proběhnout celé Rainbow, každému jednotlivě ukázat, kde se Tantra koná a po skupinkách je tam dovést. Po velmi vyčerpávající půl hodině jsem vedl poslední skupinku. Tato skupina (složena především z žen), ač na ni všichni čekali, se však rozhodla cestou navštívit kemp jednoho sličného hocha. Samozřejmě především za účelem obhlédnutí jeho nové kuchyně. Jak jinak. Strávili tam dvacet minut (dvacet minut!), než se rozhoupali dojít na workshop. Že už začal je nezajímalo. Prostě… plynuly.

A tak to bylo se vším. Všechno plynulo, ale máloco se hýbalo. Každý druhý dne se konal Talking circle (mluvící kruh, kde se každý vyjádří k danému problému a následně se hledá společné řešení) na nějaké velmi důležité téma. Vždy se něco rozhodlo. Například že komunita je v karanténě, uzavřená pro okolí, tedy o každém, kdo se bude chtít připojit, se bude dělat zvláštní Talking circle. Málokdy se to stalo. Málokdy se rozhodnutí dotáhla do konce, přičemž téměř nikdy je lidé neměli na paměti déle, než týden. Zprvu jsem se jich účastnil, v představě, jak společně budujeme tuto komunitu. Postupem času, když jsem viděl reálnou užitečnost tohoto mluvícího času, jsem svou motivaci ztratil. To se prostě nedalo. Ti lidé si prostě jen honili ego „moudrými“ a „společnými“ rozhodnutími, jež však neměla žádný viditelný výsledek. Možná tak jedno z deseti, abych jim zase moc nekřivdil.

Postupem času mi tedy možných činností ubývalo stejně, jako lidí na seznámení. Karanténa příchod nováčků výrazně omezila. Sem tam jsem si někoho vyhlédl na sblížení, leč výsledek byl takový, že daná osoba buď neměla o sblížení se mnou zájem, nebo se ukázalo být sblížení nemožné, pač byla celé dny pod vlivem věčně přítomných jointů či případně i jiných omamných látek. Což mě dost odrazovalo. Prostě, jiné hodnoty, no. Ale opět, abych úplně nekřivdil, jedna dívka ve mně zalíbení našla. Na pár dní, končících jednou společnou nocí. V době, kdy jsem to opravdu potřeboval. Následně však se mnou přestala na tři dny mluvit, přičemž naše kamarádství se už neobnovilo ani potom. Proč? Vyděsily ji city, jež se mezi námi v pouhém náznaku objevily. Já se prostě povrchově, bez emočního otevírání se, sbližovat neumím. Paradoxně právě to pro ni, byť byla Rainbow, bylo děsivé. Možná je to tak, jak kdysi prohlásila jedna Rainbow dívka: Na Rainbow vidím spoustu nepodmínečné lásky, ale velmi málo lásky opravdové.

Já jsem spíš pro tu opravdovost, odvíjející se od dané osoby. Ona taková asi nebyla. Potřebovala zůstávat na povrchu. Tak se vyděsila a utekla. Výborný výsledek mého otevření se. Dál už o mě nikdo intimní zájem neprojevil. O mé původní partnerce se toto říct však rozhodně nedalo. Blonďatá, dredatá holka na Rainbow v Kolumbii, navíc dostupná, to je velkej hit. Myslím, že takovou popularitu ještě nezažila.

Abych dál ukázal kvality tohoto Rainbow, přejdu zpět k práci. Jevila se mi jako jedna z činností, kde bych se mohl realizovat. Když už mi to se spojeními tolik nešlo, snad alespoň toto. Z nošení materiálu mě začala bolet kolena i záda (není to už, co to bývalo), zahradničení mi v Lukasově podání nedávalo smysl, tak jsem hledal jinde. Projekt Tree housu, tedy domu na stromě, mě lákal. Vypadalo to mile konstruktivně, což mě rozhodně baví. Šel jsem to zkusit, ač se dokonce jednalo o Domův projekt. Překousl jsem to. Chtěl jsem stavět.

Jenže praxe byla jiná. Nahoru, po laně, se mělo jít okolo osmé. Šlo se v devět. Tak hodinku trvalo, než se tam naše pětičlenná výprava dostala. Pak byl čas na ranní joint či cigárko. Následovala vlna inspirace, kdy Dom mluvil o tom, co vše by tam rád udělal – nápady jsou jeho oblíbená činnost. Po té se konečně chvíli pracovalo. Asi hodinu, ne příliš efektivním způsobem. Nicméně se konečně něco dělalo, než to přerušil oběd. Pak zase joint nebo cigárko, následované vlnou inspirace, než jsme se opět dostali k práci. To už bylo odpoledne, mě to přestávalo bavit, takže jsem to vzdal a šel dolu. Zážitek pěkný, ale co by normálně trvalo půl dne, tady bylo na tři až čtyři. A to byl Dom jedním z nejpracovitějších lidí této komunity…

Ani v tomto jsem uspokojení tedy nenašel. Z nabídky tohoto kolumbijského polesí zbývalo ještě tak jídlo a drogy, přičemž toho prvního jsem si užíval dosyta (mít vlastní vařič, navíc benzínový, byla při pravidelných deštích neskutečná výhoda) a to druhé mě nepřitahovalo. Trávové sušenky mi sice párkrát náladu zvedly, avšak jen dočasně. O to tvrdší byl pak návrat do reality.

, , ,
Share: