Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Z mexického Rainbow – 3. část: O LSD, manipulaci a lásce

Dopolední proces s DMT udělal neskutečně hodně. Víc, než jsem čekal. Abych tuhle nečekanou proměnu podpořil, rozhodl jsem se absolvovat i odpolední komunitní seanci s LSD. V ten samý den.

Celá akce měla poměrně zajímavý podtext. Pár lidí z rodiny přišlo s možností nabídnout tento symbol šedesátých letech celé Rainbow komunitě. Na jídle, které my jsme bohužel zrovna neabsolvovali, se prý vedla bouřlivá diskuze o korektnosti takového počinu. Jedná se sice o medicínu, nicméně je syntetického původu, což jí pro „rainboáky“ na lesku značně ubírá. Volba mezi svobodou, tolerancí a tradicí nebyla jednoduchá, nakonec se ale k verdiktu dojít podařilo: Kdo do toho chce jít, může, ale mimo hlavní dění komunity, ideálně někde trochu stranou.

Tak se stalo, že během odpoledne se asi polovina rodiny sešla na tolerovatelném místě, aby započali tuto neobvyklou událost. Já osobně jsem účast hodně zvažoval. Měl bych pochyby i za normálních okolností, natož když jsem večer před tím absolvoval Temascal, ráno DMT a během oběda rozepře s Igorem, jedoucím ještě na Peyote z předchozí noci. Zvažoval jsem to tedy hodně. Přišlo mi zajímavé celou zkušenost tím dokreslit, ale zároveň jsem cítil odpor k tomu, abych dostal plnou dávku. Hodně tedy záviselo na tom, jak se tohle vyřeší.

Nakonec mi osud vyšel vstříc. Jakmile jsme dorazili na místo, informovali mě o alternativním podání, kdy si sám můžu určit, kolik snesu. To jsem bral. Šel jsem tedy do toho. Ale ne pro pobavení, ani z nudy nebo potřeby dobrodružství. No, to poslední možná trochu, nicméně hlavním důvodem byl můj záměr. Byla to přeci jen medicína. Já na ni tedy měl prosbu: „Ukaž mi život ve všech jeho podobách.“ To jsem totiž po raní zkušenosti chtěl poznat nejvíce.

A nutno říct, že se to docela povedlo. Tuhle několik hodin trvající zkušenost rozhodně nejde popsat tak podrobně, jako tu předchozí. Navíc to bylo úplně něco jiného. Ráno mě to někam vedlo. Tady jsem cítil potřebu nechat spoustu věcí jít. A začátek toho spustil Igor.

Jakmile jsme se totiž usadili, čekajíc na účinky této látky, přišel k nám. Nejdřív jen s tím, že si chce s Eliškou později promluvit. Nějak se ale zarazil, snad i na můj popud, a z později se stalo teď. Chtěl si vyjasnit cosi o jejich vztahu. Už to mi přišlo zvláštní. Nicméně zvědavost mi nedala, nechal jsem ho mluvit dál.

„Já se vlastně cítím podvedený. Jako kdybys mi vzala srdce. Proč máš mé srdce Eli? Chceš ho?“ ptal se už mírně nepřítomné Elišky.

„Ne, nechci. Vezmi si ho,“ odpověděla mu po chvíli, natahujíc ruce, jako by mu něco dávala.

„Určitě? Ty nechceš moje srdce?“ odpovídal jí Igor. „Dobrá, vezmu si jej zpět.“

Natáhl ruce k jejím a nechával energii proudit. Nebo se tak alespoň tvářil. Já ten pocit ale úplně neměl. Jako kdyby se dělo něco jiného. Přesto jsem to ještě chvíli jen sledoval.

Igor se snažil vzít si své srdce zpět, ale zároveň, jako by se mu nechtělo. Na druhou stranu, když už se rozhoupal, přišlo mi, že ho zase naopak Eli stahuje zpět. Jako by ti dva chtěli toho druhého držet u sebe a zároveň nebýt drženi.

Když tahle hra o to, čím vším jsou propojeni, jak by to měli přerušit a jak to úplně nejde, probíhala už několik minut, začal jsem do toho vstupovat.

„Haha, to je vtipný. Ty máš pocit, že tě drží, tak se chceš vzdálit, jenže když tě začne pouštět, chceš zase ovlivnit ty ji. No a naopak. Prostě to přerušte a běžte od toho.“ Již mírně ovlivněn jsem měl najednou dost jasné pocity ohledně situace. Manipulace byla vzájemná, za účelem udržení náklonnosti. Moc zdravé mi to nepřišlo.

Eliška měla docela vůli mě poslouchat, ale Igor si jel to svoje. Nejdřív spojení srdce, pak mysli, pak něco o touhách. Sem tam se pokusil to přerušit, ale ze „záhadných důvodů“ to nešlo.

„Igore, poslouchej mě, tohle prostě nefunguje. Je potřeba, abys to prostě nechal být. Přeruš to a jdi. Snažíte se oba akorát ovlivnit toho druhého.“

Tentokrát se na mě už ani nepodíval. „To, co říkáš, necítím jako pravdu. Pro mě jsou tvoje slova kraviny. Tak to vnímám.“

Tuhle obranu používal docela často. „Tvoje slova mi zní jako kraviny (v originále „bullshits“). Nevím, proč bych je měl poslouchat. Je to jen tvoje pravda“ nebo „to, co říkáš, mě bolí. Proč to říkáš tak, že mě to bolí? Dokud to budeš říkat tímhle způsobem, nechci dál mluvit.“

Moje vyjadřování bylo často nepříjemně kritické, pravda. Ale na druhou stranu, Igor tohle udělal vždycky, když jsem se chtěl otevřeněji pobavit o něm. O jeho chování, tulení k Elišce, nabourávání našeho prostoru a podobně. Jakmile ho to začínalo bolet, našel něco, proč neposlouchat. A tohle udělal i v tu chvíli.

„Igore, ono by ale bylo potřeba abys tohle zkusil poslouchat. Je to důležitý. Není to teď mezi váma čistý.“

„Ne, nebudu poslouchat tvoje kraviny. Nevím, proč bych měl. Necítím to jako pravdu.“ Ačkoli mi odpověděl, sledoval dál jen Elišku. Jako bych byl sice slyšet, ale jinak tam nebyl. Tím to pro mě ale začínalo nabírat obrátky.

„Fajn, takže nechceš poslouchat?“

„Ne, nechci. Říkáš blbosti.“

„Dobře, jak myslíš. Je to tvoje věc. Tím pádem ale chci, abys odešel.“

„Cože?“ divil se. Konečně se na mě i podíval. Hned však vrátil zrak k ní. „Tohle je mezi mnou a Eliškou. Já tě nemusím poslouchat.“

„Já tu jsem stále taky. Pokud nechceš poslouchat, nedá se s tebou mluvit. Chci proto, abys odešel. Odejdi prosím. Hned.“

„Já neodejdu. Nechci.“

„Igore, odejdi. Teď, hned!“

„Ne, nechci. Leda by to chtěla i Eliška. Eli, chceš abych odešel?“ snažil se to přetočit na ní. Věděl, že s ní může manipulovat.

„Igore, ne. Odejdi!“ Opakoval jsem to dokola. Trpělivost mi docházela už dost zřetelně.

„Ne, nebudu tě poslouchat. Nemůžeš rozhodovat za ni. Eli, co chceš ty? Chceš abych šel?“

Na Elišce ale bylo vidět, že se začíná nořit do jiného světa. Měla mírně nepřítomný pohled, jakoby ani nevěděla, co se od ní chce. Nechtěla nikomu ublížit, ale musela něco dělat. Igor to věděl. V tomhle rozpoložení by mu rozhodně nedokázala říct ne. Využíval to. Ona chudák mlčela a nevěděla co dělat. Stačila mi vteřina, abych věděl, že tohle není správně.

„Igore, to nemyslíš vážně, ne? Přece nemůžeš chtít po takhle uvolněný a nepřítomný osobě, aby něco rozhodovala. Není to fér, není toho teď schopná. Prostě odejdi a nech nás na pokoji.“

„Ne, já tě nebudu poslouchat. Eli, chceš, abych odešel?“ pokračoval dál ve svém.

No a tak jsem začal dělat to, co mi celkem jde, když je to potřeba. Mám pro to vcelku dobré genetické dispozice, plus v dětství jsem mnohokrát viděl, jak se to dělá. Tahle kombinace mi umožňuje řvát opravdu dobře, s adekvátní mírou agresivity. A ta v tomto případě nebyla malá.

Stoupnul jsem si nad sedícího Igora, ukázala rukou do strany, načež jsem nesmírně nahlas na něj začal řvát, ať vypadne. A to okamžitě. Něco mlel, ale nezajímalo mě to. Všechen ten vztek z jeho keců, z jeho manipulace, z nabourávání našeho prostoru, z vysávání našeho vztahu, všechno se to vlilo do mého křiku. Okolí ztichlo. Ozývala se jen občas přicházející ozvěna mých slov od okolního lesa.

Igor se mi snažil čelit, ale nevěděl, jestli na něj i skočím nebo ne, tak zkoušel spíš klidnější tón. Blábolil něco o rozhodování za Elišku, o jeho a její svobodné vůli, taky asi něco o lásce, jež se přeci může projevovat. V plné síle mého vzteku jsem to náležitě hlasitě označil za kraviny, načež jsem mu stejně hlasitě připomněl, ať už kurva vypadne!

Zřejmě ani přihlížející si nebyli jisti mým dalším počínáním. Někdo mezi nás vešel, odstrkuje nás od sebe. Mně říkali, že je vše v pořádku, Igorovi, aby odešel. Nechtěl jsem dělat další divadlo, tak jsem toho nechal. Eliška jen seděla, nešťastná z toho představení, co se nad ní událo.

Odstoupil jsem stranou. Odvedli mě mezi ostatní, kde jsem mohl v klidu vydechnout. Zda jsem udělal dobře nebo špatně, to jsem nevěděl. Na Rainbow se konflikty nevedou. Ale emoce se někdy projevit prostě musí. A kde jinde než tady. Budou mě za to odsuzovat?

Po chvíli přišlo pár lidí, aby svůj názor vyjádřili. Kamarádka Julie mě rozhodně potěšila.

„Za tohle ti rozhodně připisuju kladnej kredit. Fakt že jo, buď v klidu.“

King mi řekl: „Čekali jsme to. Bylo vidět, že to přijde. Je to v pohodě.“

Nejvíc mě ale zarazila jedna holčina, která přišla stejně rychle, jako odešla. Nestihl jsem se ani na nic zeptat, jen řekla: „Já a několik lidí sledujeme, co se tady mezi váma dělo. Podle nás tohle bylo potřeba. Jsme tu s tebou. Později si o tom promluvíme.“

Bylo to tajemný. Zároveň to ale dalo signál, že v tom nejsem sám. Někdo to vidí. Wau. Takže tohle znamená Rainbow family? Tohle je ta rodina? Báječný!

Moc mě to potěšilo. Ještě pár lidí vyjádřilo souhlas s mým chováním, takže jsem se cítil jako herec po představení. Ti, co nesouhlasili, si to buď nechávali taktně pro sebe, nebo prostě nebyli. Nevím.

Igor se ještě chvíli motal kolem, dokonce jakoby „náhodou“ přišel na dva metry ke mně, čímž mě vyloženě iritoval (nejspíš to dělal vědomě), nicméně po chvíli na pokyn ostatních vyklidil pole. Já se tak mohl v klidu ponořit do plynutí života. Občas jsem koukl po Elišce, chuť se o ní starat jsem ale neměl. Prostě jsem jen plynul v komunitním proudu uvolněné, milé atmosféry, která plnila mé srdce. Oni ti původní hipíci věděli, proč to berou. Byl to krásný večer. I když začal špatně, uvolnilo to vše potřebné, aby mohl hezky pokračovat. Byl jsem za to vděčný. Naplno a od srdce řvát na Igora byl jeden z největších požitků posledních dvou týdnů. Potřeboval jsem to.

Eliška zase potřebovala nespíš vidět jiné věci. Například jak to vypadá, když lidé vysávají energii z druhých. Během večera se na ní docela intenzivně lepili muži, kterým přišla velmi atraktivní. Ona je však tak atraktivními už neshledávala, nicméně někteří z nich neslyšeli ani na několikáté ne. Stále měli snahu jí dělat společnost, jejímu rozhodnutí navzdory. Něčemu takovému se dá říkat „upírismus“. Chtěli ji, její energii a nemínili to vzdát. V tu chvíli to bylo jednostranné a o to viditelnější. Podobný princip však hrál roli i ve vztahu s Igorem, přinejmenším z mého pohledu. Oba od toho druhého něco potřebovali, oba po něčem toužili. Vzájemně se tedy drželi v šachu přitažlivostí, náklonností, pozorností.

Eliščina zkušenost způsobila změny v jejích postojích. Začala nejspíš víc vnímat negativní stránku tohoto počínání nejen v druhých, ale také v sobě. Já jsem zase začal být čím dál více přesvědčený, že to, co vnímám, není úplná blbost nebo jen moje projekce. Vztah mezi ní a Igorem mi prostě nepřišel v pořádku, ať se tomu říkalo „láska“ sebevíc. Díky jejich sebejistotě jsem často o svých názorech pochyboval, teď ve mně ale jistota vzrůstala.

I přes veškeré samostatné plynutí jsme velkou část večera trávili společně, v milém omámení. Projevy života, o které jsem zažádal, mi byli ukázány poctivě. Posledním z nich byla noční návštěva hlodavce v našem voze. Inu, i takový život je, jak vidno.

Druhý den jsme se konečně dostali k rozhovoru s Kingem o včerejších procesech. Když jsem mu povyprávěl svou zkušenost, hodně nám toho objasnil i ohledně Igora. Hodně věcí docvaklo.

Igor mi vlastně celou dobu sliboval právě to vyšší vědomí, velkou rozvinutost, ve které nebudu lpět na Elišce. Stále se mě snažil posouvat dál, stále mě tlačil. A já mu věřil. Jako jsem věřil tomu v mé hlavě, věřil jsem jemu. Srdce sice říkalo něco jiného, jenže to jsem neposlouchal. Vědomí, to byl můj cíl. A on mě tam přeci vedl, že? Věděl, že to chci, tak mi to dával. Přišlo mi to šílené.

King se pak vyjadřoval hodně k manipulaci: „Je to taková typická hra, no. Cítí k ní přitažlivost, chce ji, chce její energii, jen sám pro sebe, jenže ty mu stojíš v cestě. Svou schopností se dokázal dostat k Elišce, něčím, co jí chybí a on jí to dával, nicméně ty jsi mu stále byl překážkou. Tak přichází obrana její svobody, kdy ty přeci nemůžeš rozhodovat za ní, musíš ji nechat být, aby dělala, co chce. Je to přeci svobodná bytost, má dělat rozhodnutí sama, bez tvého ovlivnění. Že ji on ovlivňuje, to tam nehraje roli, on ji přeci pomáhá na svobodu, zatímco ty jí bráníš. Tohle je silná hra, zvlášť, když přidá, že to dělá z lásky.

Ve výsledku se jí od tebe snaží ale spíš odlákat. Ona je tvoje kouzlo, tvoje baterka. Chtěl si jí vzít pro sebe. Ve výsledku je to ale jako když se snaží zbořit klec, ve které je, aby ji měl pro sebe a dal ji do jiné, své klece. Třeba ještě menší, než byla ta předtím.“

Divil jsem se. King neslyšel moc našich rozhovorů. „Jak to víš?“ ptal jsem se.

„Je to v éteru, lehce čitelné. Běžná hra na osvobození.“

Hodně jsme se tomu divili, hodně nám to ale také vysvětlovalo.

„Rozhodně taky nejste jediní, o koho se tu tento člověk pokoušel. Všimli jsme si hned několika dívek, případně párů, ke kterým se snažil dostat.“

Jo, toho jsem si všiml taky. Jen já jsem během našeho pobytu tady zaznamenal asi tři jeho pokusy, směřující mimo nás. Jaké navíc bylo překvapení, když ani ne dva dny po té, co strávili s Eliškou společný večer, jsme jej na oběd viděli přicházet s Cloe, s níž jsem ten večer trávil já. Jeho zaměření na ni mě hodně překvapilo. Proč si sakra vybírá ty samé slečny? Je v tom nějaká spojitost s mnou, nebo jsou to prostě jen ty dostupné? No, těžko říct. Každopádně jsem v důsledku své mužské ješitnosti mírně litoval, že jsem ho s Cloe alespoň trochu nepředběhl. Rozhodně bych z toho měl příjemný pocit zadostiučinění. Nicméně, nestalo se.

„Myslím, že bych si s ním měl o jeho chování promluvit. Snad bude ochotný poslouchat,“ prohlásil King ke konci našeho rozhovoru.

Shodou okolností šel Igor během dvou minut kolem. King ho zastavil, aby mu svůj návrh ns rozhovor přednesl. Igor nebyl proti, jen si chtěl dojít pro vodu. Pochyboval jsem, že se vrátí.

A měl jsem pravdu. Po poděkování Kingovi a jeho partnerce za ceremonii jsme se vydali do kuchyně, abychom tam trochu vypomohli. Igor tam už vedl rozhovor s někým jiným. King ho nezajímal. Jeho schopnost vytěsnit nepříjemné rozhovory byla obdivuhodná. Na druhou stranu, ne vždy se mu to povedlo. Například nevím, co čekal, když žádal o rozhovor mě, asi půl hodiny po té.

„Chtěl bych si s tebou promluvit. Mohl bys na chvíli?“ oslovil mě při krájení zeleniny.

„Co potřebuješ?“ odpověděl jsem stručně.

„Cítím tady napětí s nevím, co se děje. Mohli bychom to probrat?“

„Igore nevím, co na tom chceš probírat. Nabouráváš náš vztah, manipuluješ, odmítáš poslouchat. Co chceš tedy řešit?“

„Tohle se není dobrý, kluci,“ ozvala se Eliška. „Jste u jídla. Tady byste se hádat neměli. Jestli to chcete řešit, běžte jinam, ať tím neovlivníte celou večeři.“

Na tom něco bylo. Šli jsme tedy stranou, kousek dál od kuchyně, kde Igor znova spustil o tom, jak neví, co se děje a že by chtěl nějaký čas s Eli. Neměl jsem vůbec chuť ho poslouchat. Vadilo mi, co říká, měl jsem pocit falše a navíc jsem cítil i strach. Jeho energie byla natolik invazivní, až jsem ho měl posledních pár nocí i ve snech. Jakoby podprahově nabourával samotnou podstatu mojí osobnosti, bez možnosti obrany. Jedinou možností pro mě bylo začít si ho držet dál od těla. Pocit ohrožení ve mně rostl i v tu chvíli, takže nebylo, nad čím váhat.

„Igore, chci, aby ses od nás držel dál.“

„Cože?“ divil se. Vypadal dokonce překvapeně.

„Slyšel jsi. Chci, aby ses od nás držel dál. Už se mezi nás nepleť. Rozumíme si?“

Chvíli váhal. „Od tebe se držet dál můžu, to pro mě není problém, ale za Eli rozhodovat nemůžeš. Je to její rozhdnutí..“

Nasrat. Už zase s tím přichází. Díky Kingovi jsem do toho viděl o něco lépe. Nebyl důvod, proč tuhle hru znova hrát.

„Za prvé, někdy je možné rozhodovat za oba, protože to je způsob ochrany. A za druhé jsme se na tom s Eli shodli. Tohle je společné rozhodnutí. Drž s od nás dál.“

„Ne, tohle nebudu poslouchat.“

„Igore, tady není nic na poslouchání, prostě to udělej.“

„Ne, neudělám. Dokud to neuslyším i od ní.“

„Ok, tak tím pádem zítra odjíždíme.“ rozhodl jsem, ačkoli to už bylo rozhodnuto předtím.

„Fajn,“ pokrčil Igor rameny. „Tím pádem bych dnes večer byl rád s Eli.“

„No tak to zapomeň!“ rozčiloval jsem se. „Drž se od nás dál.“

„Dokud mi to neřekne ona, nemám důvod.“

„Fajn,“ rezignoval jsem. „Eli, můžeš Igorovi říct, ať se od nás drží dál?“

„Jasně, jak se to řekne anglicky?“

Řekl jsem jí to, načež ona větu zopakovala. Tahle část vypadala velmi divně, jako bych jí to rozkázal, nicméně Igor měl, co potřeboval. Docela na to koukal.

„To bolí,“ vypadlo z něj.

„Jo, to chápu, ale nevím, proč bych to měl respektovat,“ odpověděl jsem mu v jeho stylu. „Takže máme jasno, je to tak? Tedy sbohem Igore.“ Na znamení usmíření a loučení jsem mu nabídl podání ruky. Chvíli na ní koukal, pak se jen zvedl a odešel. „Tvoje volba,“ dodal jsem jen.

Tím to bylo vyřešeno. Igor odešel. My se vrátili k přípravě večeře, bavíce se o tom, co proběhlo. Eliška byla smutná, že nedostala možnost ho odmítnout sama. Chápal jsem to. Možná to nebylo úplně správně. Jenže jsem úplně nevěřil tomu, že by to tak i proběhlo. Že by řekla jen „ne“ a konec. Ráno mělo proběhnout něco podobného, kdy si s Igorem ujasňovali společný konec, jehož nelepším řešením je oddělení, nicméně pak si stejně ještě dvacet minut povídali, načež Igor i tak chtěl trávit čas s ní. Její ne tedy rozhodně nebylo tak pevné či jasné, jako to moje. Přičemž já opravdu potřeboval Igora pryč, daleko od nás. Nechtěl jsem už dál být ohrožován tím podivným individuem. Udělal jsem to tedy tak, jak jsem já uznal za vhodné. Už bylo taky načase.

Druhý den jsme odjížděli. Igor se od nás držel dál, jak bylo řečeno. Dokonce i při loučení se podařilo mu vyhnout. Místo něj, jak on původně plánoval, s námi jeli jiní tři kluci z Rainbow, přičemž ani jeden s námi neměl jinou, než leda čistě přátelskou vazbu. Vše ostatní jsme nechávali za námi. Přinejmenším fyzicky. Psychicky se to ale úplně nepovedlo.

Dva z těch kluků s námi pokračovali dále a jeden z nich, Chuck, sledoval náš příběh na Rainbow poměrně bedlivě. K mému překvapení ovšem fandil většinu času spíše Igorovi. Cítil se s jeho příběhem spojen. Tento názorový rozkol vedl k mnoha debatám o tom, co se tam vlastně dělo. Chucka zajímaly prožitky z naší strany. Hodně jsme tedy rekapitulovali. Když jsme pak dojeli po dvou dnech do San Pancha, kde se objevila i nemalá část lidí z Rainbow (bylo jim doporučeno odjet z oblasti El Tuita kvůli blížící se přestřelce. Den po té, tedy i den po našem odjezdu, ve městě postřelili skoro třicet lidí), rekapitulovalo se tedy i s nimi. Igorovo jednání zasáhlo více lidí, než se zdálo. Až v San Panchu jsme zjistili, že debata o hranicích otevřenosti a akceptování ne, kterou jsme zastihli náš poslední večer na Rainbow, byla vlastně vedena především kvůli jeho jednání/obtěžování. Nebyla to však jediná novinka. Debata totiž skončila špatně. Igor to prý nepřijal, takže rodina se nakonec rozhodla pro další cestování bez něj. Mé obavy z jeho přítomnosti v San Panchu se tedy nenaplnily.

Přesto pro mě celé to setkání znamenalo velmi silný zážitek. Ačkoli se zbytkem rodiny nedorazil, já osobně se ho stále nemohl zbavit. Jeho energii se mi natolik dostala pod kůži, to něco temného, až jsem měl každou noc od odjezdu z Rainbow noční můry. Občas přímo o něm, jindy o něčem, co se touží ke mně dostat, sebrat mi mou energii i mé štěstí. Po svých procesech jsem neměl energii, cítil jsem se nejistý ve vlastním životě, ve vlastní cestě, myšlení i motivech. Moje obrana byla rozbita, moje energie nezacelená. Byl jsem bezbranný.

Tenhle stav trval docela dlouho. Pomohla mi od toho až ceremonie s Peyote spolu s nečekaně zajímavou šamankou. Její práce mi dala opravdu neobvyklou zkušenost. A také mi pomohla. Zmizelo to.

A já začal zvažovat, co jsem vlastně prožil. Co se tam stalo. Zprvu jsem to Elišce záviděl. Někoho, kdo se do ní poblouznil, kde z ní byl paf. Natolik, až byl ochotný se o ní ucházet, případně mi konkurovat. Viděl jsem to jako lásku, jako krásný projev citu. Tedy, přinejmenším ze začátku. Však to tak oba také prezentovali.

Postupně to však začalo mít jisté mezery. Například, proč Igor tak vyhledává fyzický kontakt s Eli? Proč si za tím šel, kdykoli se objevil, bez ohledu na mě či naše rozpoložení? Často jsem se tím cítil vytlačený, obzvlášť na jídlech. Prostě přišel, zaujal místo v blízkém fyzickém kontaktu, jako kdyby mu to tam patřilo. Podobným způsobem se také přihlašoval o čas s Eliškou. Jeho argument o tom, jak my spolu máme hromadu času, zatímco on žádný, mě silně dožíral. Fakt, že my jsme spolu přes tři roky, zatímco on se objevil sotva před týdnem, ho nezajímal. On přeci miluje. Když tak ctí lásku, tak proč se snaží tvářit, jako že náš vztah tam není, když se mezi námi objeví?

Po jednom procesu s ním se nám dokonce podařilo s Eliškou najít k sobě hezkou cestu skrze city. Igor to viděl, sledoval, přičemž chvilku se tvářil i docela rozumně. Prohlásil něco o tom, jak vidí, že už tu pro něj není místo. Trvalo to, ale nakonec vyklidil pole a odešel. Tak to podle mě mělo zůstat. Jenže ještě ten večer přišel s návrhem, aby ho měli s Eli pro sebe. Docela paradox.

Když viděl, že se ona tulí ke mně, často musel mít v tu chvíli to samé, čímž mě nejednu odradil, abych s nimi dál sdílel prostor. Obzvlášť v druhé části Rainbow mi to dost vadilo.

Byla tu spousta věcí, díky nimž jsem mohl vidět věci tak jak jsou. Kdybych nebyl zaslepený, možná bych se za sebe, za nás, dokázal postavit dříve. Jenže tu bylo hned několik věcí, pro něž jsem vidět nemohl.

Měl jsem pochyby o našem vztahu, jak před příjezdem, tak i po Eliščině bližším seznámení s Igorem. Nevěděl jsem, zda Igor opravdu není Eliščinou láskou. Chtěl jsem se otevírat a posouvat otevřenost našeho vztahu o něco dál. Rozvíjet se.

I když mi Eliška několikrát nabídla, že pokud to nemohu unést, ukončí to s ním, nebyl jsem schopen souhlasit. Nevěděl jsem, co je správně, co dělat. Moje pochyby mi neumožňovaly udělat tak radikální rozhodnutí. Navíc jsem toužil po tom, aby si ke mně našla cestu sama, ne abych jí to musel přikazovat. Právě to pro mě bylo důležité opravdu hodně. Možná by takové rozhodnutí bylo mužné, rozhodné, ale na druhou stranu bych měl pocit, jako kdybych ji k bytí se mnou donutil. Ta nabídka byla tak trochu Danajský dar, když se to tak vezme.

A navíc tu stále byl Igor a jeho city, jeho láska. S tou přicházel docela často. Jelikož jsem byl už také zamilovaný do zadané slečny, bohužel jsem s ním soucítil. Nechtěl jsem to odstřihnout, zachovat se konzervativně, defenzivně. Chtěl jsem tomu dát šanci. Vždyť láska ve třech může být i docela pěkná věc, ne? A člověk neví, dokud to nezkusí. Toho uměl Igor náležitě využít. Odepřít mu některé projevy jeho „lásky“ jsem prostě nedovedl. Ale myslím, že jsem měl.

Měl jsem totiž jisté pochyby o tom, zda to láska opravdu je. Na druhou stranu jsem právě tyto pocity často jako lásku vnímal sám u sebe. Byl jsem Igorovi v mnoha ohledech podobný, bohužel. Proto jsem mu to nejspíš i věřil. Láska pro mě měla podobu přitažlivosti k něčemu pěknému (cíleně nepíši nekomu, protože to přitažlivé je především jistá energie), co když získám tak mě naplní a udělá šťastným. Tento pocit štěstí může být velmi intenzivní, takže i ona touha, případně její projevy, mohou být dost silné.

Onou zajímavostí je na tom slovo „naplní“. Na to, aby mohlo být něco naplněno, musí tam být, logicky, nejdříve prázdno. Což podle mě ve většině případů znamená, že tam něco chybí. Něco důležitého, co se daný člověk snaží zaplácnout energií zvenčí. Krásnou, přitažlivou energií, jež se změní v záplatu.

Takto se dá pokračovat dále, například potřebou časté přítomnosti záplaty (ženy, partnerky), protože bez toho je ono prázdno příliš viditelné, nicméně o to ani tak nejde. Jde spíš o to, jak moc je ta touha intenzivní. Jistě, téměř každý z nás potřebuje lásku, téměř každý by vedle sebe měl rád vhodného partnera. Na tom není nic špatného. A tak to ze začátku vypadalo tak trochu i s Igorem. Avšak když se ona potřeba změní v nezbytnost, případně intenzivní nezbytnost, ve které chybí nabízená láska a je zřetelná spíše touha brát, pak je něco špatně. Právě ono braní, touha si něco vzít, může upozornit na prázdnotu uvnitř.

I já jsem často jednal stejně. Možná ještě budu, nevím. Vidět to zvenčí pro mě bylo hodně odrazující. Chápu ale také to, že daného člověka něco bolí, něco trápí, proto se snaží to takto vyřešit. Je pro mě ale důležité, zda si to uvědomuje a zda se to snaží změnit, či nikoli. U Igora se občas snaha projevila, jenže neochota přijmout to pak převálcovala

Paradoxně byl však díky své touze ochoten pomoci se stejný problémem on mně. Právě díky jeho pomoci se můj pohled na to změnil. Lásku jsem začal vnímat jako cit v srdci, který mohu nabízet a doufat, že bude opětován. V praxi je to samozřejmě trochu komplikovanější, ale v základu asi tak. Pokud druhý člověk odmítá, nebo bere, aniž by dával (což je třeba spíše cítit srdcem, než vidět), případně tomu situace úplně nenahrává, pak je asi lepší tento vzácný cit přestat nabízet, schovat si jej v dlani a počkat na někoho vhodnějšího. Asi. Občas, přeci jen, srdce velí jinak.

Nevím, jestli bych to sám dokázal. Možná ne. Vím ale, že chci začínat vztah zdravě, ve vzájemně nabízené lásce, která postupně, s rozvahou,k a rozvíjí blízkost. Nikoli z intenzivní touhy, potřeby, která nutí prorazit bariéry a dostat se blízko tak rychle, jak to jen jde, ať už je ten druhý kdokoli. To bych chtěl. Jestli toci umím, to budu muset zjistit.

Rainbow mi tedy opět přineslo mnoho uvědomění. Teď více, více, než kdy dřív. Tato vztahová zkušenost mi ukázala hodně nejen o Igorovi, ale také o Elišce, o mně, o našem vztahu. Je ve mně mnoho úvah o tom, na čem náš vztah vlastně vznikl, díky čemu trvá. Bohužel, mnoho z nich se mi nelíbí. Je velkým experimentem, zda tyto základy dovedeme přetvořit či nikoli. Další putování ukáže, to jsem si jist.

Medicíny, v mnoha podobách, byly na této cestě neskutečným pomocníkem. Nic zatím neodvedlo tak intenzivní práci na mé psychice, jako právě tyto prožitky. Byl to risk, není to pro každého, nicméně já měl štěstí a jsem za to nesmírně vděčný.

I teď, když o měsíc později, své zážitky dopisuji, cítím, jak si stále ještě všechno ve mně teprve sedá, jak se to pomalu usazuje. Mění se hodnoty, názory, postoje, sem tam i jednání. Samotného mě to překvapuje. Tyto procesy evidentně chtějí čas. A já jim ho tedy rád dám. Protože i když vůbec nevím, kdo budu, až se z této cesty vrátím, jedno vím jistě: V mnoha ohledech, bezpochyby i v těch vztahových, mi nějaký ten posun rozhodně prospěje. Jsem jen zvědavý, co se z toho, nakonec vyklube. Je to takové velké, cestovatelské překvapení.

, , ,
Share: