Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Z mexického Rainbow – 2. část: O Temascalu, DMT a smlouvě s ďáblem

Rozepře mezi mnou a Igorem už vyčištěna nebyla. Přestal jsem mu věřit. A začalo to jít z kopce. Přesto jeho snaha mě rozvinout v na partnerce nezávislého člověka se setkávala s úspěchem. Byť jeho motivace nebyla úplně… vhodná, jeho práce měla výsledky. Jeden večer jsem souhlasil s tím, aby jej strávili společně. Nerad, ale cítil jsem to jako nezbytné. Abych měl alespoň nějaký opěrný bod, předcházela tomu debata o hranicích. Nejdříve s Eliškou, pak k mému překvapení i s Igorem.

Nesnáším tyhle debaty. Fakt mě štvou. Nejen, že člověk musí překročit vlastní komfort a vyjádřit se, kam až něco může zajít, ale také nemá jistotu, zda to vůbec k něčemu bude. Je to jen jeho vyjádření, kterého se sice partnerka může, ale také nemusí držet. O třetí osobě ani nemluvě. A když to nedodrží, je to porušení důvěry, nebo je to v pořádku, protože je to přeci láska, plynutí v proudu a tak? Těžký. Těžký otázky, těžký rozhodnutí, těžký odpovědi.

Dostala se ke mně hláška jednoho Rainbow bratra, sedícího kus od nás během večeře. Zaslechl náš rozhovor o hranicích. Když jsem předkládal, z čeho všeho bych nebyl zrovna nadšený, jen se koukl na bratra vedle a s vykulenýma očima prohlásil něco jako: „Některé rozhovory v Rainbow rodině mi přijdou opravdu neskutečně šílené.“

Avšak, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Teď už to bylo na nich. Moje zkouška, nejvíce obávaná chvíle, právě přišla. S ne úplně lehkým srdcem jsem se přesunul k ohni, abych jim dal jejich vytoužený prostor.

U ohně mi však nebylo moc dobře, stále jsem měl tendenci kontrolovat, co se děje, ačkoli jsem to ani sám raději vědět nechtěl. Šel jsem proto pryč, do kopců mimo Rainbow. Mírnou bolest na srdci pomohlo utišit stoupání i následná koupel v měsíčním světle, během posezení u stromu. Ze tmy se pak vynořila postava, se kterou jsem se rozhodl zapříst rozhovor pro zahnání samoty.

Vyklubala se z ní Italka Cloe. Doprovodil jsem ji ke stanu a strávil tam s ní část večera, vyplněnou rozhovorem. Byla to fajn holčina, za jejíž společnost jsem se cítil vděčný. Po nějaké době šla však spát, takže chtě nechtě mi nezbylo, než se pomalu vydat dolů. Ještě chvíli jsem se potloukal táborem, než jsem konečně našel odvahu zamířit k hlavnímu ohni. Jako podporu se mi cestu podařilo přibrat další slečnu, Estrellu, která mě překvapila tím, jak moc je s naší situací obeznámena. Lidé nás vidí a sledují, začínalo mi pomalu docházet.

Eliška, ležící u ohně v Igorově objetí, na můj příchod nečekaně rychle zareagovala. Prý zda už nechci jít spát. Má noční můra tedy končila. A náš vztah tu stále byl. –

Cestou k dodávce jsme probrali, jak dopadly řečené hranice, a ačkoli jsem po vyprávění zrovna nadšením neoplýval, ještě to docela šlo. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. Třikrát týdně bych to ale fakt zažívat nepotřeboval.

Nicméně, tímto večerem se začala situace měnit.

Igor dostal, co chtěl: společný čas s Eli. Jeho největší obhajoba, proč nás stále pronásledovat, se právě rozpadla. Nemínil jsem jeho permanentní přítomnost nadále tolerovat. Navíc, díky jeho snaze mě rozvinout se mi povedlo začít více vnímat své pocity, včetně pocitů lásky vůči Elišce. Společný čas jenom ve dvou pro mě byl důležitý. A neviděl jsem řádný důvod, proč bych o něj měl po třech letech společného vztahu prosit člověka, jenž k nám vstoupil teprve před deseti dny. Proto jsem Igora další den odstřihl. Byť se sem tam mihl poblíž, prožili jsme jej v našem duálním vztahu, konečně ponořeni do společných Rainbow aktivit.

Jednou z nich bylo například stavění Temascalu, nebo-li potní chýše, což je rituální záležitost nemalé tradice. V podstatě se jedná o amatérskou saunu vyhřívanou kameny, do které se natěsná tolik lidí, kolik se jen vejde. Od osmi po dvacet, v závislosti na velikost chýše. Ta mívá jednoduchou kopulovitou konstrukci ze dřeva, pokrytou celtami, dekami či čímkoli dalším, co se najde.

Před vstupem dovnitř probíhá očista bylinami, hození tabáku do ohně, plus krátká modlitba u vchodu. Po natěsnání kolem díry v zemi se ona díra naplní kameny, náležitě nažhavenými v ohni. Aby se vzduch zahřál více, lije se na ně voda. Když vychladnout, zakřičí se „dveře!“, vchod se otevře, vyvětrá se, dají se nové kameny a jede se další kolo. Ta jsou čtyři, přičemž u této rituální záležitosti se v mezičasech ven nevychází. Kdo vyjde, už nemůže dovnitř. Účelem je to absolvovat celé. Zemřít, abychom se mohli opět zrodit. Někdy je to příjemné, pohodové, někdy je to vyloženě peklo. Závisí to na teplotě, prostoru na sezení i společnosti.

My jsme šli tento Temascal absolvovat v rámci naší neustávající očisty. Spolu s námi i docela dost dalších lidí, včetně Igora. Jelikož chýše byla trochu větší, dalo se sedět ve dvou kruzích. Ti zkušenější blíže kamenům, ti méně zkušení dále. Přál jsem si, aby byl Igor dál od nás. Jenže osud tomu chtěl jinak. Šel dovnitř jako ten zkušený, tedy seděl v menším kruhu, zatímco my šli později, do kruhu většího. A jako na potvoru na nás vyšlo místo přímo za ním, každý z jedné strany. Než se začalo, museli jsme se ještě posunout, takže nakonec jsem já seděl přímo za ním. Bylo to lepší, než kdyby za ním seděla Eliška, tím jsem si byl jist, nicméně… no, prostě, krom toho bych ocenil cokoli jiného.

První kolo ještě docela šlo. Evidentně to pro něj kvůli vysoké teplotě u kamenů bylo těžké. Svůj prostor si však držel. Při druhém kole už však ne. Aby mu bylo méně teplo, lehl si na zem, čímž mi permanentně ležel mezi koleny. A aby unikl před teplem stále víc se přibližoval, až jsem kvůli konstrukci už neměl kam couvat.

Vadilo mi to. Hodně mi to vadilo. Intenzivně jsem přemýšlel, jak s tím naložit. Cítil jsem, jak trpí, jak mu je teplo a zoufale potřebuje prostor. Já ale svůj prostor potřeboval také. Tak ve mně postupně klíčila myšlenka, týkající se vlastně celé naší situace, nejen té v Temascalu, rezonující mi v hlavě: „Bratře, i když vidím, jak trpíš, nemůžu ti už dát více prostoru. Prostě, nemůžu.“

S tímto uvědoměním jsem jej začal odstrkávat, získávat svůj prostor zpět, a při dalším otevření dveří jsem mu to i řekl nahlas. Konečně.

„V pořádku, půjdu jinam, je tu moc teplo,“ zněla jeho strohá odpověď. Přesunul se kamsi naproti do druhé řady, nicméně to tak přetáhl, že skoro nevydržel už ani další kolo. Chtěl ven v polovině, ale jelikož dvě minuty před tím pouštěli jiného chlapce, byla jeho žádost překvapivě zamítnuta. Vybral si špatnou chvíli, tak musel vydržet. Nesl to těžce. Moc mě to však netrápilo. Sám si své místo hrdiny vybral, sám si zvolit vysokou intenzitu, tak tady ji měl.

My jsme spokojeně dokončili čtvrté a nakonec i páté kolo. Což mě, nutno říct, naplnilo jistým pocitem pýchy. Hned po té se na stejném místě konala ceremonie s Peyote kaktusem, ani jeden z nás se na to však necítil. Šli jsme spát. Bez doprovodu, což bylo skvělí.

A co se Peyote týče, nejen, že to bylo náročné, ale další den nás čekalo něco důležitého: Ceremonie s DMT.

Psát o takové zkušenosti veřejně není asi úplně korektní. Je to, dá se říct, přinejmenším nekonvenční. Nicméně pro mě ta zkušenost znamenala víc, než jen setkání s drogou. Proto to, navzdory běžným tabu, chci sdílet.

Osobně jsem se na to hodně těšil. Docela dost jsem o tom slyšel, takže když se naskytla příjemně dostupná příležitost, neváhal jsem ji využít. Bratr jménem King, poskytující tuto zkušenost, už neměl bylin zrovna nadbytek, ale shodou okolností našel pár listů na zemi v kostele. Považoval to za odpad, chtěl to vyhodit, ale při bližším průzkumu svým cvičeným nosem zjistil, o co se jedná. Tuto medicínu, nalezenou v kostele, se nám rozhodl poskytnout. A byť její původ zní neuvěřitelně, tak přesně tohle mi vyprávěl, když o tom se mnou mluvil poprvé. Zpětně to zní až pohádkově, ale v danou chvíli jsem neměl důvod mu nevěřit.

O DMT jsem věděl jen málo. Je to silná medicína, otevírající člověka celému vesmíru. Občas vás vytáhne z těla, občas vás nechá cestovat kosmem, občas otevře vaše vědomí. Jedná se o jedny z nejsilnějších zkušeností ze světa přírodních látek, očišťujících ducha. A zároveň velmi riskantních, jelikož není nemožné tím spustit skryté psychické choroby. Schizofrenii například. Stejně tak je ale možné je léčit! Takže pokud si člověk není jistý svým psychickým stavem, je to tak trochu vabank.

My tohle ale neřešili. Já bych asi měl, vzhledem ke genetickým dispozicím, nicméně tělo říkalo, abych do toho šel, tak jsem mu věřil. Ceremonie se konala dopoledne, pro změnu na místě Temascalu. Shodou okolností nebylo ani moc času na mé raní cvičení, cítil jsem se tedy dost neuzeměně. Ulítlý, kdesi v hlavě.

Eliška šla první. Čehosi se nadechla, z dýmky v Kingových rukou, se zvláštním pohledem na mě si lehla na záda a ležela. King spolu se dvěma společnicemi jí hráli, sem tam i zpívajíce. Trvalo to asi deset minut. Pak se zvedla, pomalu to zpracovala, všem poděkovala, vylezla z konstrukce chýše ven a v klidu se sedla stranou.

„Krásný proces,“ sdílela jedna ze sester provázejících ji hudbou. Eliška samotná pak vyprávěla o pocitu, jako by umřela, dostala se do nebe a tam jí zpívali andělé. Prostě krása.

Já šel po ní. Nervózní, ale odhodlaný! Vybaven ručníkem na přikrytí nohou před komáry, jsem vlezl do Temascalu, abych se čekající usadil do tureckého sedu.

„Prosím, pomoz mi najít a navrátit všechny kousky mé duše,“ opakuji si u toho tiše svou modlitbu, která je zároveň mým záměrem pro tuto ceremonii. Nemám je, nejsem kompletní. Třeba tato medicína ví, jak mi pomoci. Třeba najdu poslední dílek, ať je kdekoli. Doufám. King přichází.

„Takže, já to zapálím, ty se nadechneš tady tudy. Budeš se nadechovat alespoň devět vteřin, budu počítat. Pak to zadržíš v sobě, minimálně na třináct vteřin, ale ty s tvými plícemi zkus i na déle. Rozumíš? Pak už si jen lehni. A to je všechno,“ instruoval mě King těsně před procesem.

Byť jsem si vůbec nebyl jistý, jak to všechno mám udělat, zkusil jsem to nejlepší. Najednou už jsem se nadechoval nepříjemně škrábající substance, slyšíce, jak mi to jde, jak mám pokračovat dál. Pak dýmka zmizela a já slyšel jen vzdalující se čísla.

„Šest,“ oznamoval King. Znělo to tlumeně. „Devět.“ Hlas se vzdaloval. Plíce škrábaly. „Třináct“ znělo jako hodně z dálky. Svět mizel. Nevěděl jsem, do kdy mám držet. Kde je to číslo, pro které jdu? „Šestnáct.“ Plíce pálí. Něco mě varuje před jedem v těle. Každou vteřinou ho vstřebávám víc a víc. Svět mizí. Zabíjí mě to? Zabije mě to? Kdy mám skončit?

„Devatenáct.“ Slyším, ale nevím, co to znamená. Plíce hoří. Vydechuji. Pokládám se na zem, nejspíš. Svět není. Zbyly z něj jen temné, černo červené čáry, jako když při nočním focení pohnete objektivem. Vše rozmazané, a doprovodu dunivého zvuku, který byste si představili jako zvuk zastavujícího se času. „Mmmmmmmhhhhhhhuuuuuuuuuuu“. Svět není, jsem mimo něj. Když pohnu hlavou, vidím jen čáry. Slyším hlas. Je můj? „He promised! He promised!“

„Slíbil to! On to slíbil! Není to tak, ale on to slíbil!“ Slyším to celou dobu. Nemám tělo, nejsem. Jsou jen obrazce, to zvláštní hučení a hlas: „Slíbil to. On to slíbil! A není! Není to!“

Co? Co kdo slíbil? Aha, kdo? Kdo? On? Obelhal mě. Věřil jsem mu! Dělal jsem, co mi řekl, protože mi slíbil výsledek! Ale ten není!

Hlasy se mísí. Nevím, co je můj hlas, nevím, co je venku, co uvnitř. Nemůžu otevřít oči. Cítím se mrtvý. A přitom on slíbil! Slíbil mi to! A teď ani nemůžu otevřít oči. Je tohle peklo? Jsem v pekle? Jsem mrtvý? Musím se probudit! Musím se ovládnut, otevřít oči. Tohle není ono! Tohle není vědomí, které mi slíbil! On mi slíbil vědomí! Vševědoucí kosmické vědomí. Nesmrtelné, všeprosakující vědomí. A já mu věřil! Byl mou hlavou, byl v mé hlavě! Šel jsem za tím cílem! Žil jsem a jednal tak, abych toho dosáhl. Obelhal mě, naváděl mě, manipuloval, žil jsem podle něj, poslouchal, co mi v hlavě radí. On byl mou hlavou, mou duší, zatímco mou pravou duši měl u sebe! Uzavřel jsem jsem smlouvu s ďáblem. Už to vidím. Slíbil to, slíbil vědomí, kosmické vědomí, a nesplnil to. Já mu věřil. Musím se probrat, musím obživnout. Už mu nechci věřit.

Otevírám oči. Co to je? Jsou to mraky? Je to pravé? Proč stojí? Proč mají tak divnou barvu? Zavírám oči. Zase vidím tvary. Už nechci. Už mu nechci věřit. Běž pryč!

Otevírám oči. Sedám si. „On to slíbil!“ říkám nahlas. Moji průvodci hrají, hledíc na mě. Snaží se tak nevypadat, ale jsou rozrušení. Něco se děje. „On to slíbil!“ opakuji znova. „Ale já už to nechci! Už mu nechci věřit! Chci, aby šel pryč!“

Proč jsem mu věřil? Proč? Už trochu přemýšlím. Zkoumám tento dílek své duše. Neznám ho. Je to… nové. Něco bylo v mé hlavě. Něco místo mě. Něco temného, našeptávajícího. A já za tím šel celý život. Věřil jsem tomu, věřil jsem v důležitost toho cíle. Využívalo to mou hlavu proti mně. Ale proč? Proč jsem to dovolil?!

Nechtěl jsem být jen člověkem, objevilo se mi v hlavě. A obrázek rytíře, stojícího před podivnou mocnou bytostí. Je to už dávno, tak strašně dávno. Chtěl jsem být něčím víc, chtěl jsem být vědomím, povzneseným nad lidství, mající moc nadhledu i schopnost ovládat energii. Cítil jsem informace v hlavě. Chtěl jsem být vědomím, majícím moc nad energií.

Asi to nedává smysl, ale mě to smysl dávalo perfektně. Chtěl jsem být něčím víc. Konečně jsem to chápal.

Nechci, už nechci. Chci být člověk. Chci být jen člověk, obyčejný člověk. Nechci o tohle už usilovat. Nestojí to za to. Běž pryč. Odejdi! Přitiskl jsem hlavu k zemi a zoufale si přál, aby to něco odešlo, abych byl konečně volný. Běž! Pryč! Opakoval jsem zas a znovu. Chci aby to odešlo!

Půjčil jsem si od jedné z průvodkyň tradiční chrastítko a chrastil kolem sebe. Chtěl jsem to vyhnat! Vyhnat! Daná sestra mé počínání viděla a jala se mi pomoci. Vděčně jsem si lehl na zem, abych se nechal ochrastit, zepředu i zezadu. Aby to odešlo, pryč do země.

Pak jsem se zvedl. Divně prázdný. Nechápal jsem. Co to? Přišel ke mně King, mluvil na mě. Rychle. Jako by se bál.

„Hej, hej, už je to v pořádku. Byla tam negativní energie. Už je pryč. Tvůj intelekt je také silný, dělá to trochu potíže. Ale v pořádku. Všechno je v pořádku. Promluvíme si o tom později.“ Zvedl se a odešel. Prý negativní energie. To si piš, že byla! Byla! A je pryč! To něco, co tam bylo, je pryč. Má hlava je prázdná. Už mi nenašeptává. Už mě netlačí k vědomí, k bdělosti, k neustálé snaze o dosažení universa. Ne, už ne. Můj cíl už není. Jenže, kdo bez něj jsem? Kam mám jít? Kdo jsem? KDO JSEM?

„Kdo jsem? Já nevím, kdo jsem,“ opakoval jsem nahlas. Cítil jsem se osvobozeně, ale také prázdně. Co teď? Ještě jsem neměl vládu nad svým životem. Je to tak nové! Co mám dělat? Za čím jít? Já nevím!

V konstrukci Temascalu se mnou zbyla už jen jedna osoba. Dívka černých vlasů, tmavé pleti. Evidentně můj proces bedlivě sledovala. King se na ní často v rozhovorech obracel, takže, jak jsem pochopil i vycítil, byla jakási šamanka. Když jsem tam tak zoufale hledal, čeho se chytit, ozvala se.

„Hej. Hej!“ upoutala mou omámenou pozornost. „Sensir! Sol. Tierra. “

„Prosím? Cože? Překlad, prosím překlad!“ obracel jsem se okolo, ale bez úspěchu. Ona mé snahy jen odbyla.

„Hej! Aquí! Hej! Sensir! Sol!“ a ukázala na slunce. „Tierra!“ a dotkla se země. „Vivo!“ rozpřáhla ruce. „Vivo,“ opakovala. Na závěr si dala ruce na srdce a dodala: „Corazón. Sensir.“ A to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Cítit slunce, cítit zemi. Život! Život okolo! Cítit srdcem. To je ta krása! Ne vědomí, ne osvícení, ale život! A já život mám! Mám život! Můžu život vnímat, můžu ho žít!

Dotýkal jsem se kamenů, dotýkal jsem se oblečení, sledoval mraky, vnímal struktury. Jako kdybych se právě teď, ne dřív, dostal na svět. A bylo to krásné. Všechno mi přišlo nové, zvláštní. Nechtěl jsem už jen vnímat, znát, ale také cítit, prožívat. Dotýkal jsem se předmětů okolo, vnímal tu strukturu. Užíval si pohyb listů na stromech i hlazení vánku na tváři. Má společnice na mě hleděla s úsměvem. Vše bylo v pořádku.

S tímhle pocitem jsem opouštěl Temascal, abych vzápětí skočil do svěží, průzračně zelené vody v řece. Nádherný požitek. Bavilo mě to. Voda, lidé, city, barvy, vše mi přišlo tak živé!

Tenhle pocit byl nový. Krásný a nový. Nepřestal ani hodinu po té, ani den po té. Z nějakého důvodu mi život a jeho projevy začaly připadat fascinující. Dokonce i barvy mi přišly najednou výraznější. Podivovat se mnoha odstínům zelené pro mě už nebyl problém, jako dřív. Vždyť to bylo nádherné!

Taková tedy byla má zkušenost s DMT. Změna. Velká, pro mě životní, změna. Čekal jsem zcela něco jiného. Možná i proto ten proces vypadal, jak vypadal. Každopádně se nemohu zbavit pocitu, že mi v mém životě zásadním způsobem pomohl. Jsem vděčný. Ne každý má však takové štěstí.

, , ,
Share: