Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Z mexického Rainbow – 1. část: O tom třetím, o Rape a o respektu

Tento příspěvek bohužel není zařazen chronologicky, jelikož nebyl prostor jej včas dopsat, nebyl jsem si jist jeho zveřejněním a přebily jej jiné, silnější věci. Teď ale vnímám, že čas nadešel. Nicméně pozor. Toto je jeden z těch méně konvenčních zážitků. Tak jen varuji dopředu, abyste se pak nedivili.

Co je Rainbow, je těžké popsat pár slovy. Prostě banda hippiků, alternativců, léčitelů a cestovatelů, kteří od novu do novu žijí na nějakém místě v přírodě, společně vaří, jedí a skládají se na stravu, přičemž hlavním účelem těchto setkávání je výměna znalostí a vědomostí. To probíhá většinou skrze takzvané workshopy, skrze které ona výměna probíhá. Vše je zdarma, peníze nejsou na Rainbow k výměně povoleny, není-li to nezbytně nutné. Stejný zákaz platí i o alkoholu a drogách všeho druhu. Realita je však taková, že se to týká především drog syntetických, zatímco ty přírodní se těší značně větší toleranci.

Hlavními hodnotami jsou láska, svoboda, přirozenost a přijetí. V podstatě nikdo by neměl být z komunity vyloučen, pokud to není nezbytně nutné. A i tehdy se to děje málokdy. Spíše než radikálnost se volí cesta nepodmíněné lásky, dávající danému člověku dostatek prostoru k vyléčení jeho vnitřních bolístek. Myšlenka hezká, jen ne vždy to funguje. Co se svobody týče, je s ní spojená i ona přirozenost, což se samozřejmě týká i nahoty. Možná proto můžete slyšet, že na Rainbow je mnoho nahých lidí. Účelem však není žádný sexuální záměr, ale prostě jen být, jak nás pánbůh stvořil. A nutno říct, že tato přirozenost sexuální tenzi vetšinou spíše uvolňuje, než-li vytváří.

Není to žádný festival s pevnou organizační strukturou. Prostě, kdokoli, kdo jezdí na Rainbow, se může rozhodnout také nějaké udělat. Najde místo, pozve ostatní a v tu chvíli už je tam komunita, která se o hladký průběh společně stará. Této komunitě se pak říká rodina. A jelikož jsou členové Rainbow family všude po světě, dějí se i jednotlivá Rainbow víceméně kdekoli. Není jen jedno za rok. V podstatě každý měsíc někde nějaké je, dost často však několik.

Díky tomuto úžasnému systému je tedy možné navštívit jedno setkání v létě ve Švédsku a další pak o půl roku později v Mexiku, přičemž, navzdory vzdálenosti a rozdílnosti míst, je tradice těchto setkání stále stejná. Je to jako mít domov a rodinu kdekoli na světě, kde se zrovna nějaké Rainbow koná.

A přesně této výhody jsme se rozhodli využít, když jsme plánovali naši cestu Mexikem. Díky poškozenému vozidlu a čekání v Culiacánu jsme nemohli spěchat dál, jak jsme měli v plánu původně, díky čemuž jsme nepřejeli místo, kde se Rainbow konalo. Přesná lokace byla totiž, jako obvykle, zveřejněna pár dní před začátkem. Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé Mexiko je, jsme měli velké štěstí. Bylo to téměř po cestě.

Když jsme se s naším rozbitým vozem šplhali do hor na místo určení, cítil jsem změnu. Věděl jsem, že se v našem vztahu něco stane, že už nebudeme sami. A docela jsem se na to těšil. Páč to jsem ještě nevěděl, co přijde. Až zpětně mi došlo, že už půl roku před tím jsem měl vizi toho, jak Eliška někde na našich cestách potká někoho, s kým si sedne, a já budu odsunut do pozadí. V danou chvíli jsem si ovšem tyto dvě předtuchy dohromady nespojil.

Náš vstup do komunity byl příjemně poklidný. Prošli jsme si prostředí, zjistili, kde jsou místa jako kuchyně, hlavní oheň, voda atd. Seznámili se s Čechem Vítem i jeho příjemně rázným humorem. Prostě jsme tak jako vpluli. Po krátké procházce jsme odpoledne strávili ve směnném kruhu, poznávajíce členy této rodiny. Už tam k nám poprvé přišel Igor, aby nás oslovil.

„Tak jsem slyšel, že jste z Čech, přijeli jste dodávkou z Californie a pracovali jste na farmě s trávou, je to tak?“

„Jak to víš?“ divila se Eliška.

„Jeden ptáček mi to řekl,“ smál se Igor. „Klidně vám můžu říct něco i o vašich minulých životech, jestli chcete.“ Tehdy jsme to nechali být, ale po Rainbow jsme hodně přemýšleli, jak se to dozvěděl. O farmě s trávou jsme po příjezdu až do setkání s ním nikomu neřekli. Bylo to divné, ale možná si jen tipnul.

Eliška zase poté, co zjistila, že je z Moldávie, na druhý pokus uhádla jeho jméno. Taky divné. Nicméně už v tu chvíli jsem zbystřil. Proto mě ani nepřekvapilo, když pak skoro celý večer u hlavního ohně, centra veškerého Rainbow dění, trávili společným rozhovorem. Snažil jsem se to akceptovat s klidem, věnovat se spíše Vítovi, než mé nervozitě, nicméně jisté napětí ve mně bylo.

Další den jsme věnovali bližšímu průzkumu okolí, spolu s poznáváním více lidí. Avšak už večer se nám Igor připletl do života více. Navrhl rapé večer. Rapé je popel z bylin spolu s tabákem – fouká se do nosu a velmi pomáhá zpřítomnění a mentálnímu pročištění. Jedná se o tradiční medicínu jižní Ameriky, poslední dobou hojně využívanou i v Čechách. Zaměňovat to šňupacím tabákem je zločin, účinek rapé je mnohem komplexnější.

Igor se s námi rozhodl své rapé sdílet, přičemž pro výběr vhodného místa nás vzal na kopec nad Rainbow. Tam, za svitu měsíce, rozložil deku, na níž hned ze začátku nepřišel s rapé, ale s otevřením tématu napětí, které mezi námi je.

„Přál bych si nejdřív vyjasnit si situaci,“ začal. „Cítím mezi námi tenzi. Možná se jedná o soupeření, možná o něco jiného, nevím, raději bych si to ale vyříkal.“

Pak pokračoval dál. Slova nevím přesně, ale mluvil o tom, že se mu Eliška líbí, že ji má opravdu rád. Zároveň však vidí mě, vidí, že jsem tam s ní a chce mě v tomto ohledu respektovat. I proto by si to rád vyjasnil. Následně pak přešel k tomu, jaký je náš postoj k otevřeným vztahům, zda bychom se nemohli vydat touto cestou.

V tu chvíli už jsem to nevydržel a rozbrečel jsem se. Ani ne tak kvůli tomu, co to asi bude znamenat, ale kvůli tomu, že se tohle zase děje Elišce. Ne mně. Touto cestou jsem chtěl jít já. Už nějaký pátek jsem se to k nám snažil vnést. Nicméně bez většího úspěchu. Spíše jsem se cítil v tomto ohledu od Elišky blokován, než cokoli jiného. Byť podle jejích slov byla větší otevřenost i jejím cílem, sotva před pár dny jsme se pohádali kvůli mému kontaktu s jinou dívkou. Nutno říci, že toto téma je obsáhlejší, než jak jsem ho teď popsal, nicméně ten pocit nespravedlnosti mě donutil až k slzám. A aby Igor chápal, co se děje, celou situaci s hledáním otevřenosti jsem mu vyložil.

Ani nevím jak, ale od mého vyprávění jsme se dostali k prvnímu terapeutickému kolečku. Igorovi se musí nechat jeho terapeutické schopnosti. Byť jeho motivace může být často pochybná, tohle mu jde. Dělá konstelace a channeling. Jinak řečeno, dokáže se velmi dobře napojit na hluboké věci v nás, nebo na osoby v našich životech. A pak se jimi nechá vést, takže je jakoby hraje. Není to však jeho výtvor, ale prostě jen ztvárnění, zosobnění toho, co k němu přichází.

Toto první kolečko došlo až k minulým životům. Jistě, pro někoho, to může znít divně, nicméně ani toto téma nám není neznámé. Z našeho pohledu tu nejsme poprvé. Tedy, někteří z nás. Pokud však patříte mezi ty, kdo taková témata zcela neuznávají, doporučuji opustit pojem „minulé životy“ a zkusit prozkoumat psychoterapeutické odvětví zvané Narativní terapie. Ve výsledku je pak jedno, jestli se jedná o to či ono. Hlavně, když to funguje.

Nejdříve se Igor věnoval mně, následně se přesunul k Eli. I s tou cosi řešil poměrně dlouho. Ani jedno mi nepřišlo dořešené, ale jelikož Měsíc už na nebi urazil pořádný kus, rozhodli jsme se nepokračovat.

K rapé jsme se tedy dostali až pozdě večer. Nejdříve foukl Igor mě, pak Eli. Jejich rituál trval výrazně déle a plynule přešel k dlouhému hledění do očí, z kterého Igor vypadal velmi unešeně. Neměl jsem z toho dobrý pocit, tak jsem to přerušil s tím, že bychom mohli jít. Igor si chtěl však také fouknout, tedy se nešlo. Chtělo to dalších deset minut prostoru po něj. Po té, řádně uvolněn, přišel s návrhem společného obejmutí. To byl asi náš největší společný kontakt za celou dobu. Postupně jsme tam vytvořili tři hromady, kdy jednou byla ve středu objetí Eliška, jednou já a jednou Igor. V každé jsme zůstali minimálně pár minut. Osobně jsem z toho nějak nadšený nebyl, ale bral jsem to jako zkušenost, jako cestu k otevřenosti. Proč bych měl Igorovi hned bránit? Nechal jsem to být.

Bylo ale vidět, že se mu z toho vůbec nechce. Měl tendenci to protahovat. Eliška byla ve flow, ta to neřešila, zasáhl jsem tedy já, svou iniciativou k odchodu, jelikož mi to už přišlo dlouhé. Nebylo to jednoduché, je zvednout, ale vytrval jsem. Igor nicméně také. Navrhl, ať se ještě jdeme najíst k němu do kempu. Byť se mi nechtělo, hlad jsem cítil, Eli také a přišlo mi neslušné to odmítnout. Byl jsem už ale rezervovanější, tlačil jsem to k odchodu a při závěrečném obětí těch dvou jsem nervózně pošlapával. Nakonec se nám ale oddělit povedlo. Šli jsme spát spolu, sami. Úspěch.

Zpětně vnímám tento večer velmi silně, spíše negativně. Igor sice přišel s urovnáním napětí a návrhem na otevřený vztah, nicméně nemám pocit, že by nějak čekal na odpověď. Přijde mi to teď jako formalita, po které hned začal tlačit na pilu. Když viděl mé pochyby, snažil se mi pomoci konstelacemi, abych je překonal, po který už velmi rychle přešel k intezivnějšímu kontaktu s Eliškou, jak v podobě pohledů z očí do očí, tak v podobě přitulení. Byť jsem si to v danou chvíli neuvědomoval příliš zřetelně, začal ve mně klíčit pocit jako by náš vztah naboural a vetřel se do něj. Pod záminkou lásky a přitažlivosti se něco takového však velmi těžko odhaluje. Vždyť, kdo by bránil něčemu tak pěknému a ušlechtilému, jako je láska?

Další den jsme překvapivě trávili bez Igora. Šlo se skupinově k vodopádům, přičemž on nám ten den dal nějakým záhadným způsobem prostor. Naposled na delší dobu. Cesta k vodopádům za to stála! Muselo se jít asi čtvrthodinky soutěskou ve vodě a překonat několik peřejí. Odměnou nám byl pobyt na kamenech přímo u vodopádu. Kapky se leskly ve slunečním svitu a my se vyhřívali na slunku po mokré cestě studenou vodou v soutěsce.

Ten den se mnou Eliška sdílela hlavně obavy a pochyby, které ohledně Igorova příchodu měla. Kdo je, co za tím je, proč se tak chová, jak to na nás asi zapůsobí. Jak to zvládneme. Díky tomu jsem měl pocit, že se toho zase tolik neděje, že je to stále mezi námi, přičemž Igor je nějaké pochybné dobrodružství někde stranou. A ačkoli jsem se při poslechu šumění padající vody snažil připravit na případnou náročnost otevření našeho vztahu, stejně se mi to moc nepovedlo.

Hned, jakmile se k nám při večeři přidal, jsem začal pociťovat napětí. Mimo jiné i proto, že Eliščiny pochyby se jakoby zázrakem rozplynuly. V Igorově přítomnosti z ní opět sálala přitažlivost a srdečnost. Vnímat to bylo pro mě hodně matoucí. Působilo to, jako kdyby lhala, jako kdyby mi jen mazala med kolem huby, říkala, co chci slyšet, abych se uklidnil. Z jejího pohledu bylo sdílení obav intimní záležitostí, spojenou s důvěrou. Chápu, jak to myslí, když se hodně snažím. Ale ani teď to nevnímám v pohodě. A takových situací, kdy se sdílela jen část celého obrazu, kterou jsem si navíc přetvořil v tu více uklidňující variantu, takových bylo každý den několik. O tom, jestli to byly lži nebo ne, by se dalo dlouze spekulovat. Ani já sám na to nemám jasný názor.

Ten večer to ale vyústilo v delší debatu o upřímnosti. Chtěl jsem téma jasné komunikace otevřít. V rámci toho jsem navíc sdílet některé Eliščiny postoje s Igorem, což ona pro změnu vnímala jako zradu. Já ani nevěděl, že se to říkat nemá. Nechápal jsem to. Jako by se hrála hra, jejíž pravidla bych měl znát bez jakéhokoli vysvětlení. Pocit zrady byl v Elišce tak intenzivní, až to vedlo k večerní hádce. Ty ostatně nebyly v tomto období tak řídké, jak bych si přál.

Popisovat každý den bych už nedovedl. Mám z toho jen celkový obrázek, jak ten týden přibližně vypadal. Igor se chtěl dostat blíž k Elišce, k čemuž vedla většina jeho úsilí. Vnímal ovšem mou přítomnost a mou nechuť jim tento prostor dát. Aby můj odpor a pocity úzkosti z dané situace snížil, snažil se mi pomoci vyřešit mé problémy skrze terapie a konstelace. Podstatě se mě snažil „uzdravit“, abych na Elišce nebyl nadále tolik „závislý“, tedy abych ji mohl nechat jít, za čím se jí zachce. Ideálně z ním.

Tak se dělo, že dopoledne jsme většinou trávili s Eliškou sami v dodávce, zaparkované trochu stranou Rainbow. Byl to náš soukromý čas, často vyplněný rozhovory, případně něžnostmi. Igorova „hrozba“ způsobovala, že naše tendence hledat k sobě cestu byla v těchto chvílích značně intenzivnější, než dříve. Během oběda se k nám většinou připojil Igor, s nímž jsme pak v průběhu odpoledne realizovali léčení za účelem společného osvobození. Jednou to bylo zaměřeno na mě, jindy na Eli, sem tam měl s naší pomocí prostor i on. Naše životy propojovalo poměrně dost paralel, takže když se léčil jeden, hodně to ovlivňovalo i druhé dva.

Díky mé schopnosti reflektovat ostatní se mi podařilo přejmout něco z Igorových schopností, takže i on měl možnost setkat se něčím ze sebe či z jeho života. Tomu byly občas věnovány večery. Dost často jsme je trávili společně ve třech. Nepamatuji si, že bych byl v tom období jen s Eliškou. Spíše si vzpomínám, jak já postávám u ohně, zpívám, tancuji, zatímco ti dva leží stranou v tichém rozhovoru. Občas jsem se k nim ten večer přidal, poslechl si něco málo z jeho života a zase se vrátil k ohni. Když takový večer skončil, uzavřen dlouhým obětím těch dvou (neskutečně mi vadilo, jak se vždycky řeklo, že jdeme, a pak jsem pět minut čekal, až se rozloučí), odebrali jsme se k dodávce a ještě nějakou dobu seděli na našem autosedačkovém gauči, probírajíce události dne či postoje k nim. Právě v těch chvílích Eli zpočátku sdílela, než začala mít pocit nejistoty ohledně toho, co zůstane mezi námi a co ne. Já osobně chtěl, aby mi specificky řekla, které věci sdílet nemám, což občas udělala. A já to dodržoval. Přesto jsem podle ní říkal víc, než jsem měl.

Když pár dojde do stavu, kdy se objeví někdo třetí, vede je to buď od sebe, nebo o to víc k sobě. Pro nás platil spíše druhý způsob. Snaha uchovat pouto, společnou vazbu, se v našem čase často projevovala. Něžnosti, důvěrnost, milování. Vše bylo častější, intenzivnější. Je to v takových situacích docela běžné, byť ne vždy to pak daný vztah ustojí.

I my jsme dostávali zabrat. Po společných dopolednech jsem byl často rozčarován blízkostí, s jakou se Eli emočně otevírala Igorovi. Jejich první něžnější objetí bylo dopoledne jednoho z prvních dnů. Já cvičil, zatímco oni se objímali. Že došlo i k hlazení a letmým polibkům jsem nevěděl. Eliška to prezentovala jako mazlení, což jsem si přeložil jako dlouhé objetí. Možná trochu pevnější, než jindy. Následně odešla k vodě, já šel o něco později za ní, ale nenašel jsem jí tam. Až na zavolání vyběhla ze křoví kus po proudu, odkud druhým směrem vykročil i Igor. Ani o tomto setkání mi neřekla úplnou pravdu. Ačkoli jsem následně sdílel svůj strach ohledně chvíle, kdy dojde k polibkům, neřekla mi, že už k nim došlo. Řekl mi to až večer Igor. Debata po té nebyla úplně příjemná. Mimo jiné i kvůli ochranitelskému jednání od Igora, většinou automaticky stojícímu na straně Elišky. Což ve chvíli, kdy chci své partnerce něco vyčíst, je přinejmenším nepraktické.

Hodně negativních pocitů také provázela situace tichého dne, zvoleného jako oslavy úplňku. Mlčení nebylo povinné, leč silně doporučené. Abych si jej mohl užít, poprosil jsem ty dva o klid, tedy aby neposouvali svůj kontakt tento den dál. Eli se proto rozhodla strávit den v horách, bez jednoho i druhého. To se mi líbilo. Klid a kontemplace pro všechny.

Ráno si to však rozmyslela. Místo do hor se vydala do centra komunity. Zprvu jsme měl tendenci ji odradit, ale nenechala se. Mohl jsem to jen nechat být, věnovat se svému. Po hodině jsem ale začal mít předtuchu. Předtuchu spojenou s vodou. Řeka mi zpívala o milencích. Věřil jsem jí. Vydal jsem se tedy proti proudu hledat, o čem řeka zpívá. Našel jsem je v uvítacím centru, jak si společně dlouze hledí do očí, načež si ve společném objetí lehají, deset vteřin po té, co jsem si jich všiml. Nic víc, žádná velká romance či sexuálno, prostě jen leželi v objetí. Přesto pocit zrady, který to ve mně vyvolalo, byl hodně silný. Tohle měl být tichý, klidný den, sakra! To se nemohou alespoň na chvíli udržet??

Jestliže není klidný, nebude ani tichý, rozhodl jsem se a vydal se k nim. Když jsem přišel, Eliška zrovna vstávala. Opět výborné načasování. Řekl jsem jim něco o řece zpívající o milencích a pocitech zrady. Nevím přesně. Nicméně Eliška odešla pryč, beze slova. Igor nevím. Já šel k řece, najít přítele na sdílení.

Našel jsem jej v dívce Rachel, která, byť byla silně monogamní, dokázala poskytnou solidní nadhled, opepřený neobvyklým stylem humoru. Rozhovor s ní sice nic nevyřešil, nicméně z depky mě vytrhl poctivě. Po chvíli ji vystřídal Igor. Chtěl si o situaci promluvit. Sdílel, že Elišku ke kontaktu docela provokovat s vysvětloval proč.

„Víš, když jsem vás viděl poprvé na směnném kruhu, říkal jsem si, proč musí být s těmi dívkami, do kterých se zamilovávám, vždycky takový problém? Proč když už nějakou potkám, musí být sakra zadaná?“

Věřil jsem mu. Bylo mi ho líto. Ale cítil jsem i, jakoby v něm nebylo vše úplně v pořádku. Nevěděl jsem co přesně, prostě něco. Sdílel jsem to s ním. Debata se pak přehoupla v celoodpolední konstelace pro Igora. Když Eli přišla z hor, našla nás u naší dodávky a dost se tomu divila. Jakmile jsme si vyříkali, co se stalo, byla mezi námi třemi i docela přátelská atmosféra. A to byl jediný moment, kdy jsem společnost nás tří vnímal dobře, příjemně. Igor nepálil po Elišce, nelepil se na ni, dalo se komunikovat a byla cítit rovnocennost. Víckrát už to ale nepřišlo.

Postupně se věci začínaly dávat do pohybu. V Igorovi se začínalo objevovat cosi, co na nás působilo jako jakási temná entita. Jako kdyby tam Igor nebyl, ale bylo tam to cosi. Cosi, které chtělo Elišku. Chtělo to pozornost, hrálo to hry, bylo to falešné. Vnímal jsem to jako démona, který skrze přitažlivost vysává energii z ostatních. Já na tyhle ezo/astrální věci moc nejsem, preferuji spíše pevnou zem, ale tohle bylo tak neskutečně zřetelné! Jako kdyby byl v moci té entity, či co to bylo. Taky mohl být prostě schizofrenní. Těžko říct. Každopádně o pozornost usiloval hodně. A my to ze všeho nejvíc vnímali jako negativní entitu.

Jednou jsme se s tím pokoušeli vypořádat. Nejdřív jsme mluvili. Igor, plně pohlcen tím něčím, se silně bránil. Chtěl znát pravdu, nabízel vyšší vědomí, poznání pravdy, možnost mu pomoci. Uši by věřily, ale srdce slyšelo lži. Jako když ďábel nabízí to, co opravdu chcete, aby vás pak podvedl. Mluvit se s tím nedalo, zkusili jsme tedy takový rituál, ne nepodobný exorcismu. Energie nám nejsou úplně cizí, takže s jistým vypětím sil se podařilo část té negativní věci zapudit do země. Igorovi to zřetelně moc příjemné nebylo, nicméně tam pak chvíli byl on. Dalo se s ním zas mluvit. Dokonce byl pak v průběhu dne docela snesitelný. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme ho po setmění viděli, jak se vrací nedaleko místa rituálu, kde těsně pod povrchem byla ona energie. Jako kdyby si pro to šel, získat zpět, co jsme mu vzali. Tehdy jsem si uvědomil, že pokud dělá tohle, nejspíš mu není pomoci.

Eliška na jednu stranu vnímala to cosi, což jí dávalo údajně nějaký distanc od Igora. V praxi mu ale docela podléhala. A Igor přestával mít touhu mě respektovat. Hodně se to vyhrotilo po absolvování ceremonie s Cambo, která je svou podstatou hodně očistná, fyzicky i emočně, asi týden po našem příjezdu. Když jsme si my prošli své (což obsahuje čištění na VŠECH úrovích. Brrr…), chtěla jít Eli podpořit Igora. Já si musel náhle odběhnout a když jsem se vrátil, měli jedno ze svých objetí. Chvíli jsem nervózně čekal, načež jsem šel k nim, rozhodnut zasáhnout.

„Igore, necítím dobře, co děláš. Chci, abys přestal. Mám pocit, že už hodně zasahuješ do mého prostoru.“ Měl jsem na mysli prostor emoční, nicméně on to asi pochopil i jako prostor fyzický, co kterého jsem vešel já jemu.

„Už tě nepotřebuji respektovat, bratře. Budu svou lásku projevovat, jak to cítím. Už tě nepotřebuji respektovat,“ odpověděl mi Igor. No a tím mě namíchl. A pořádně. A já, když se naštvu, tak řvu. Taky pořádně! Stejně jako on, i já si během Camba prošel své. Spustila se tedy hádka.

Jak jako že mě nepotřebuje už respektovat? Stále tu jsem, stále je tu vztah mezi mnou a Eliškou, copak to nevidí? Copak nevidí, jak je každý den s námi? Jak se k ní tulí, kdykoli je poblíž? Dokonce i při snad všech konstelacích měli „náhodou“ nějakou roli, že se neustále objímali. A i když tvrdili, že je to součástí role, něco uvnitř mě s tím nebylo v pohodě. Ani to, jak často je s námi. Kdykoli jsme odešli od dodávky, byl tam. Záhadně kousek poblíž zrovna něco dělal. Nebyl den kdyby nečekal.

Igor se bránil tím, že nemá s Eliškou žádný prostor, že s ní ještě nebyl sám. On ji miluje a ještě ani neměl prostor jí to řádně vyjádřit! Brání své lásce v projevu (nechutně silný argument). My jsme spolu přeci stále, tak kde je jeho prostor s ní? Předkládal to jak něco, na co má mí t nárok, jako samozřejmost. Nedokázal jsem popsat, co mi na tom způsobu vadí, ale nepřišel mi fér. Také často používal, že přeci nemohu rozhodovat za ní. Ona je svobodná bytost, ona má říct, co chce. Když jsem já něco chtěl pro oba, otočil se často na ní, co chce ona. Eli často neví ani za normálních okolností, natož když je tam někdo další, ke komu chová sympatie. Nechce nikomu ublížit. Měl ji v moci, manipuloval ji a argumentací ohledně její svobody mi nedával možnost zasáhnout, když mi to přišlo vhodné. Přišlo mi to nefér. I když jsem nedokázal popsat, co se děje, emocí ve mně bylo hodně. Tak šly do hádky. Čisté, silné, jak to tak po očistě bývá.

On se zdál být víc nad věcí, nic z toho ho moc nezajímalo. On už mě přeci nemusí respektovat. Kdybych se nebál vlastního morálního úpadku, na místě bych mu tu hubu rozbil.

Eliška z toho byla hodně špatná. Odcházeli jsme spolu. Mezi námi moc napětí nebylo. Ačkoli ani její jednání mi v pohodě nepřišlo, neměl jsem chuť to řešit.

, , ,
Share: