Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Cestovatel první třídy

aneb Řada nešťastných příhod v praxi

Je to už nějaký ten pátek, co jsem začal cestovat. Na svou první stopařskou výpravu jsem vyrazil ve dvaceti do Anglie, abych trochu poznal svět. Další rok přišlo na řadu Norsko, pak to chvíli utichlo, načež se spustila cestovatelská série spojená nejdříve s Rainbow gatheringy (setkání hippies a alternativců z celého světa) a následně s mou přítelkyní Eliškou. Ta se v mém životě objevila přibližně ve chvíli, kdy jsem si řekl, že už mám odcestováno a je na čase toho nechat. Procestoval jsem toho z mého pohledu dost, doma jsem rozhodně nezahálel, nicméně větší míru nekomfortu jsem zažívat nepotřeboval. Na to, abych byl jako ti lidé, které jsem na svých cestách potkával, jsem z mého pohledu prostě neměl.

Ti lidé dokázali cestovat úplně jinak než já. Pro ně nebyla problém ani Indie nebo Jižní Amerika. Stopem. Kam se vydali, tam dokázali dost dobře přežít, navíc s minimem věcí i financí. Zatímco já jsem na měsíční cestu tahal velký batoh narvaný outdoor výbavou a jídlem, oni měli malý batůžek a pytlík rýže. Ten sice občas museli dokoupit, ale jinak takhle zvládli cestovat i několik let, bez ohledu na zemi či kontinent.

Prostě neuvěřitelný. Sám jsem byl cestovatel, to ano, ale když jsem poznal tyhle lidi, pochopil jsem, že existuje cosi, jako cestovatelské třídy. Stejně, jako máte cestovní třídy například v letadle, viděl jsem podobné třídy i v této společenské skupině. Pro lidi z vnějšku jsme byli všichni cestovatelé. Všichni blázni, co se s batůžkem vydávají do neznáma. Batůžkáři, prostě. Viditelné byly jen ty největší rozdíly. Ale uvnitř, tam bylo dost jasné, kdo na co má a kdo ne.

Sám pro sebe jsem si ty zkušené, odvážné lidi, označil jako cestovatele první třídy. Překážkou pro ně nebylo prakticky nic, cesta pro ně byla životem. Je jedno kde. K dispozici měli celý svět, přinejmenším. Mnoho nepotřebovali a komfort jim prostě nechyběl.

Sám sebe jsem řadil do druhé, nebo spíše třetí kategorie. Druhá pro mě byli ti, co dokázali velmi dobře cestovat, měli projeto poměrně hodně, ale nepotřebovali na cestě žít. Stále ještě měli cosi, jako potřebu domova, komfortu a jistého zázemí. S nástrahami světa se dokázali vyrovnat sice dobře, nicméně testovat to do nekonečna nepotřebovali. Každopádně v cestování byli dobří, svět jim rozhodně nebyl cizí.

Třetí kategorie pro mě byli ti, jenž dokázali opustit pohodlí domova s batůžkem na zádech, aby se taky podívali za humna. Nepotřebovali procestovat celý svět, možná ani Evropu ne, nicméně něco té toulavé krve v sobě měli, takže dálky jim nebyly cizí. Dokázali i stopovat a spát ve stanu, což je dle mého odlišovalo od běžných autobusových pasažérů.

Další kategorie pak už nebyla. Následovali už jen turisté. A ti mají zase své dělení. Já, jak už jsem říkal, řadil jsem se spíše ke třetí kategorii. A sám za sebe jsem neměl potřebu to nějak měnit. Jenže pak přišla Eliška, má aktuální přítelkyně, kterou cestování nesmírně lákalo. Tento její zápal se přenesl i na mě, takže místo abych dal batoh do skříně, dokoupil jsem několik dalších cool věcí do výbavy a vydal se na cesty po Evropě.

Těch najednou bylo tolik, že o přesunu do druhé cestovatelské třídy nebylo pochyb. Za dobu našeho vztahu jsme navštívili více jak patnáct Evropských zemí, a to jak stopem, tak i vozem či letecky. Zkoušeli jsme prostě, co to jde. A já měl pocit, že toho jde hodně, byť už jsem docela na hranici svých možností. Stalo se však, co se stát muselo: Evropa nám začala být malá. Touha překročit její hranice v Elišce rostla čím dál více. Sám za sebe jsem to sice nepociťoval tak intenzivně, nicméně i mě lákalo poznat další kontinenty.

No a tak jsem tady. Na cestě po světě, aktuálně ve Střední Americe. Najednou ze mě začíná být cestovatel první třídy. V USA jsem ten pocit ještě neměl, tam je to víceméně jako Evropa, nicméně tady, tady v tropech už je to jiné. Uvědomuji si najednou, že tu opravdu cestuji po světě.

Zní to až neuvěřitelně. A pro mě to i neuvěřitelné je. Navíc to zdaleka nemá být poslední navštívená země. Ještě mnoho jich je před námi, byť jsme plán již trochu zkrouhli. Jenže, víte, co je na to špatné? Já si nejsem jist, zda na to mám. Já sám se rozhodně jako cestovatel prví třídy necítím. Tohle je daleko, opravdu daleko za hranicí mého komfortu.

Samozřejmě, jak kdy, jenže vzhledem k tomu, co se nám na cestách neustále děje, převažují chvíle pochyb nad chvílemi jistoty. Dokonce už poslední dobou zvažuji, zda jsme tady správně. Jak to mohu poznat? No většinou to člověk cítí. Náhody mu hrají do cesty, překážky jsou přijatelné a není jich extra mnoho. Věci se posírají jen sem tam, nikoli neustále. No a tak dál. Možná si o tom dělám naivní představy, možná je tohle, co máme, co prožíváme, zcela normální. Jenže mně to tak nepřijde. Je toho na mě moc. Jen si to zkusme projet, co nás zatím potkalo:

  • Málem jsme nenastoupili do letadla kvůli zpátečním letenkám a následně kvůli adrese kontaktu z Esta formuláře. Stálo nás to přes deset tisíc, které zmizely do neznáma.
  • Strávili jsme týden na DMV, kalifornském magistrátu dopravy, kvůli všemu možnému i nemožnému. Z obyčejné koupě vozu se stala x-stránková tragikomická esej.
  • Po vyjetí jsme řešili svítící kontrolku motoru, případně unikající chladící kapalinu. Že lupalo v nápravě si nechci přiznat do teď.

Jako plus zde musím podotknout, že se nám povedlo najít práci, což považuji rozhodně a velký klad. Ale:

  • Když jsme se konečně vydali zase cestovat, objevila se vyrážka z poison oak, čili jedovatého dubu, která trvala skoro tři týdny. Byla totiž nakonec i na rukou.
  • Následně jsme se snažili prodat auto tak, aby nás nikdo nepodvedl. Stále nevím, zda se nám to povedlo, nebo ne. K tomu jsme se snažili vybavit naše nové auto, což obsahovalo nejeden konstrukční problém. Ale to se ještě dalo.
  • Po vyjetí začal Elišku bolet zub. Bezmoc z toho nedala spát ani jednomu. U ní to ale bylo spíš bolestí.
  • Od úpravy vozu až po překročení hranic jsem prožíval stres z toho, že to máme všechno přesně na den. Kdybychom se z nějakého důvodu zasekli a nemohli pokračovat, byli bychom v háji. Například kdyby se auto rozbilo o týden dřív (což se naštěstí(!) nestalo). Buď by byl náš další pobyt v USA nelegální, nebo bychom museli překročit hranice bez vozu. Jedna možnost lepší, než druhá. Byl jsem napjatý až do San Carlos, jestli to zvládneme nebo ne.
  • Tam jsem si sice mohl vydechnout, ale začalo pršet a my nemohli vyjet. Na jednu stranu sranda, na druhou, no, úplně ideální mi to nepřišlo. Nakonec to byl ale příjemný pobyt.
  • Pak jsme měli docela klid v Los Mochis, než jsme se vydali do Mazatlánu. Ne, počkat, tam jsme pili na whiskey na kopci s vysílači, pročež nás chytli policajti v kuklách a se samopaly! No, tak zase nic.
  • Pak přichází dlouhá peripetie s vozem v Culiacánu. Tři opravy, skoro tři týdny času. Sice také mnoho milých a hodných lidí, ale to čekání. Ta nejistota! Brr!
  • Než jsme vyrazili, byl jsem den předtím u zubaře. Krom bolesti (mají neuvěřitelně slabou anestezii) jsem tam zažil také silný šok. Minimálně dva mé zuby se výrazně zkazily a budu potřebovat korunky. Dvě. V rámci pár měsíců. Doprčič. To bude bolet… O penězích sni nemluvě.
  • Po odjezdu na Štědrý den se ukázalo, že sice jedeme, ale ne zrovna dobře. A že to žere o polovinu víc, než předtím. To znamená k…a HODNĚ! Takže jsme našli mechaniky, co spravili alespoň časování. Takže nám to už sice jede, ale jako benzínka smrdíme pořád. A pořád to žere K…A HODNĚ!
  • Dokonce tak, že musíme přehodnotit plány a nejspíš vynechat celou cestu do Kostariky. Prostě na to nemáme. I Cancún se teď zdá sakra daleko.
  • Auta by bylo nejlepší se zbavit, ale v Mexiku je prodej nelegální a v USA ho v tomhle stavu nikdo nekoupí. A i kdyby, bylo by to opět nelegální, protože neprojde kontrolou emisí.
  • S těmito úvahami o budoucnosti jsme se dostali za Mazatlán, kde bylo moc krásně .Bohužel jsem si to nemohl moc užít, protože jsem dostal strašnou sr…, silný průjem. Což v kombinaci s věčně přítomnými komáry a muchničkami bylo vyloženě utrpení.
  • Když se nám podařilo přesunout dále, dokonce do míst, kde otravný hmyz tolik neřádil, rozvinul se u Elišky její tradiční zimní kašel. Jelikož je částečně astmatik, dokáže kašlat i několik hodin. V kuse. V noci, ideálně tak hodinu po usnutí. K ránu je to pak spíše útržkovitě. Což spánku rozhodně nepomáhá.
  • Nachlazení se následně přesouvá na mě.
  • Po dvou dnech komplexní kontroly, opravy a očisty motoru přicházejí naši nový mechanici s mrzutým závěrem. Oprava se nepovedla, stále nefunguje jeden válec. Po opravě v Culiacánu se neotvírají ventily a je potřeba opět otevřít motor.
  • Kašlem na to, jedeme na Rainbow. Pokud tam, do hor, po rozmočených cestách (před pár dny fakt hodně pršelo), navíc s polofunkčním vozem, vůbec dojedeme…

A tak se ptám, zcela vážně: Co děláme špatně? Není toho už trochu moc? Navíc, tohle nebylo ani zdaleka všechno. Spousta věcí se prostě jen příliš špatně popisuje na to, abych je sem mohl dát. I tak to ale stačí.

Ne, nechci mít na růžích ustláno. Jeli jsme sem pro zkušenosti, tak tady je máme, jasně. Navíc, určitě tu byla i spousta věcí, které se povedly, o tom není pochyb. Ale… nemohli bychom mít chvilku klid od těch špatných věcí? Nemohli bychom být zase chvíli vedeni? Tak, aby to klapalo? V realitě, nikoli v motoru!?

V důsledku toho všeho a kvůli tomu, jak to nesu, mám prostě vážné pochyby o tom, zda opravdu patřím do této exotické skupiny cestovatelů první třídy. Ale, jelikož jsem s nimi nikdy na cestách nebyl, možná tohle není nic moc neobvyklého. Možná ani moje pochyby. Prostě to k tomu nejspíš patří, když má člověk zrovna horší týden. Nebo měsíc. Těžko říct.

Nebo je možná chyba někde jinde. Když jsem jednou stopnul chlapíka ve Švédsku, zcela vážně se mě zeptal, co mám za matroš, že takhle cestuji. Odpověděl jsem popravdě, že nic, že nehulím, nefetuji, ani nic podobného. Vytřeštěně se na mě od volantu podíval a nevěřícně řekl: „Nic? Jako vážně? Jak to pak můžeš zvládat, takhle cestovat?!“

Nevím. Prostě zvládám. A když ne, pak je to spíš impulz k tomu, abych znovu zvážil své možnosti, nikoli abych začal otupovat hlavu narkotiky. Takže ani teď nemíním začít.

To raději zvážím naše/mé možnosti a schopnosti. Zatím jedeme, takže se to dá. Upřímně doufám, že až se to dát nebude, podaří se nám to poznat, a, co je důležitější, podaří se nám si to přiznat. Protože to bude ta složitější část. Pro oba.

Mnohem raději bych ale konečně zažil pocit, že děláme správnou věc. Že naše cestování tady je opravdu Cestou, na níž máme být a která nás vede pro nás správným směrem. Tenhle pocit považuji při cestování za důležitý a dost často mi tady teď chybí. Zatím ale ne natolik, abych chtěl utíkat se staženým ocasem. Zatím mám ještě chuť otestovat, zda náhodou opravdu nepatřím mezi cestovatele první třídy. Zatím mám sílu těm překážkám čelit a překonávat je.

Zatím. Ale rozhodně ne napořád.

, , ,
Share: