Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Maňana?! Fuck off!

Víte, co je zoufalství? Jistě víte, každý z nás to zažil. Tento pocit má mnoho podob. Rád bych se teď podělil o podobu, jakou tu zažíváme my. Jedná se o zoufalství z nekonečné opravy vozu. Už je to dva a půl týdne, co čekáme na jeho znovuzprovoznění. Dvě třetiny z tohoto času to má na starosti jednadvactilettý chlapec Francesco. Tento expert, který o tom ví údajně všechno, ví ovšem nesmírně málo o tom, jak zůstat u jedné práce až do konce.

Po té, co nás ubytovali v kanceláři na vrakovišti a slíbili rychlou opravu, jsme následující den čekali nějakou rychlou akci. Nástup ráno, intenzivní práce, však to znáte. Chlapec ovšem dorazil v půl druhé, načež požádal o cigárko, dal si oběd, něco poklidil. Nakonec se dostal až k práci na naší dodávce. Nebo to tak alespoň vypadalo. Vlezl do ní v místě, kde je motor. Po bližším prozkoumání se však ukázalo, že tam leží a hraje na telefonu. No prostě splněný cestovatelský sen, fakt.

Dva dny jsme na tom vrakovišti přežili. Hygienické podmínky úděsné, i na naše poměry. A to je co říct. Pak se nám naštěstí ozvala další osoba přes Couchsurfing, Maritriny. Nevěřila tomu, kde bydlíme, dokud to neviděla. Vzala nás na chvíli k sobě, seznámila nás s jejími přáteli, i nám poskytla možnost odjet na dva dny z města do jejího domu u moře. Změnit prostředí bylo skvělé. Možnost šlapadel, bazén před domem, krásná pláž. Bylo to jako balzám na naše zjitřelé nervy. Užívali jsme si to s vědomím, že až se vrátíme do města, auto bude opravené.

Jenže nebylo. Dokonce se na něm nezměnil ani šroubek. Ten pablb, když jsme tam nebyli, se na to vykašlal. Maritrini naštěstí ne. Převezla nás k její kamarádce Liz, která se nás moc pěkně ujala. Já ještě první dny věřil, že s tím vozem se něco stane. Že chlapec splní slib a začne na tom pracovat. Jenže ne, nezačal. Pokud jsme mu nestáli za zády, nedělal nic. A někdy ani když jsme mu za zády stáli. Jindy tam pro změnu nebyl vůbec. Takže jsme tam s Liz začali jezdit každý den dvakrát, abychom měli jistotu alespoň nějaké práce.

Každý z těch dnů nám říkal to samé. Ráno tvrdil, že večer to bude hotové. Večer tvrdil, že to bude hotové zítra. Pět dní v kuse. Auto dostal ve středu, slíbil to mít hotové do soboty. Od neděle do úterý jsme odjeli pryč. V úterý si nás vzala Liz a následující sobotu to stále ještě nebylo. Stále.

Prázdné sliby jsou zlo. Stále čekáte, zablokovaní na jednom místě, s nadějí v další den. A tato naděje je každý další den cupována. To je pro nás zoufalství. A také bezmoc. Nemůžeme s tím dělat nic, než na toho chlapce tlačit. Jenže on přece pracuje, jak sám tvrdí. Jeden den přijel až po druhé odpoledne a i když viděl, že jsme tam byli, stejně tvrdil, jak na našem autě pracoval celý den. Lže, jak když tiskne. A nejhorší je, že lže ve španělštině! Být na něj drsný skrze onen hlas neznámé paní v překladači není zrovna… důrazné. Díky bohu za naše nové přátele, kteří na něj tlačí jeho rodnou řečí. Nicméně na otázku, proč nám lže, prostě jen pokrčil rameny. Asi to jinak neumí.

Nejspíš. Protože jeho otec, který naše auto zmršil předtím, mu přijel pomoci a jednal s námi úplně stejně. Bude to dnes večer, bude to zítra. Slovo maňana je jediné slovo, které si Eliška zapamatovala. Teď reaguje podrážděně pokaždé, když ho někdo vysloví. Kdokoli. Při mechanikově posledním pokusu o znovupoužití tohoto „vulgarismu“ mu to náležitě vrátila.

„Co? Maňana? Maňana, maňana!“ zakřičela na něj, s náležitě nasraným výrazem na něj ukázala prostředníček, načež se zoufalstvím rozbrečela. Na to ani mechanik neměl co říct. Ženský jazyk je někdy vskutku mezinárodní. Moc jsem mu jeho pozici nezáviděl, nicméně mu to plným právem patřilo.

Teď je neděle. Stále čekáme na naše vozidlo. Pozítří je štědrý den. Už jsme sice slyšeli běžet motor, jenže pokud to zase podělali, tak stejně neodjedeme. Pomalu začínáme přemýšlet o dárcích k Vánocům pro lidi, kteří se tu o nás starají a pomáhají nám. Jelikož by mělo být auto opravené zítra, je dost možné, že odjedeme až někdy v roce 2020. Když jsme před dvěma týdny dávali na sociální sítě příspěvek s názvem „Advent ve městě kartelu Sinaloa“, měli jsme tím na mysli jeden víkend. Rozumíš, osude? Jeden víkend! Nikoli celé zbývající adventní období!

Tahle nedorozumění prostě nesnáším…

, ,
Share: