Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Ztratili jste někdy klíče? V Mexiku?

Znáte ten pocit, když ztratíte klíče? Je to, mírně řečeno, nepříjemné. Nevíte, kde jsou, kdy se ztratily, ani kde byly naposledy. Přemýšlíte, jestli se nějak dostanete do bytu, nebo jestli budete muset nocovat venku. Napadá vás, že vám klíče možná někdo vzal, někdo, kdo ví, kde bydlíte, takže doma možná už není doma, protože vás mezitím stihli vykrást. A tak dále. Prostě hrůza.

A teď si představte, že ztratíte cizí klíče. Navíc od domu v dosti pochybném městě mexického drogového kartelu, kde vám poskytli ubytování hodní lidé přes Couchsurfing, než vám opraví vaše porouchané auto. Většina doporučení zde spočívá v tom, abyste necestovali v noci a za tmy se nepohybovali po městech, navíc s blonďatou – tedy pro místní velmi přitažlivou – ženou po boku.

No a nám se včera stalo přesně něco takového. Užili jsme si velmi pěkný den, prošli město a navštívili zábavní park, načež jsme těsně před odjezdem domů zjistili, že nemáme klíče od domu. Hledat je nebyl čas, jelikož zavolaný Uber vůz na nás už čekal. Nezbývalo, než nastoupit a cestou zas a znova prohledávat batoh. Klíče ale nikde. Takže se rozběhl myšlenkový proces, co teď. Jaké jsou vlastně varianty?

Třeba se majitelé opravdu rozhodli jet do zábavního parku dnes večer, jak to včera plánovali, takže v domě nikdo nebude přibližně do jedné či druhé hodiny v noci. Jelikož bylo teprve deset, nezdála se nám představa čekání zrovna lákavá. Jak jsme se do téhle situace vůbec dostali?

Možná nám klíče někdo ukradl. Takže až se vrátíme, budeme muset tuto nemilou skutečnost oznámit našemu hostiteli a následně nejspíš zaplatit výměnu všech zámků. Což obecně vzato není zrovna levná záležitost. K ceně opravy vozu se přičte ještě tohle. A zbude nám sotva tolik, abychom měli na jídlo.

Nebo jsme klíče nechali v zámku brány k domu – což se mohlo docela dobře stát – někdo je našel a použil je k tomu, aby se dostal do domu, kde vzal, co mohl. Tedy všechny vaše úspory, ne zrovna levné cestovatelské věci, majitelovu plazmovou televizi i další cennosti, které zřejmě budete tím pádem muset zaplatit.

Na začátku večera nám ovšem majitel psal zprávu. Možná tedy klíče našel. Jenže zprávu smazal. Mohlo to znamenat, že si to rozmyslel a rozhodl se s touto informací naložit jinak. Například nám jejich nalezení zatajit, fingovat vykradení, sebrat naše i jeho věci, přičemž se obohatí a veškerou vinu hodí na nás. A co si budeme nalhávat, stále jsme ve městě zločinu. Úplně nereálné to není. Varianta asi nejhorší.

Ne, vlastně ne. Nejhorší bude, pokud si všechno prostě nechá, aniž by nás pustil dovnitř. Bude dělat, jako že neexistujeme, zatímco nám nezbude než zoufale přešlapovat před brankou s nadějí na smilování. Protože víc bychom toho opravdu dělat nemohli. My žádné páky nemáme. On nejspíš ano. Jen auto by nám zůstalo, páč druhé klíče má automechanik. Papíry od něj ale už ne. Sakra. A to včetně papírů z imigračního, s naším povolením pobytu. Všechno bylo v bytě. Sakra, sakra. Hodně sakra.

Zatímco se nám tohle všechno honí hlavou, řidič Uberu projíždí městem k našemu cíli. Samozřejmě jsme chtěli být na místě co nejrychleji, abychom situaci mohli ihned vyřešit, a samozřejmě řidič špatně odbočil. Než se vymotal z malých vedlejších uliček, trvalo to nekonečných pět minut. Naštěstí vypadal docela solidně. Pravděpodobnost zavezení k nějakým zlým lidem se zdála docela malá. Naše pozornost přesto nepolevuje. Bdělost je důležitá permanentně.

Když jsme konečně dojeli na místo, v domě se naštěstí svítilo. Na WhatsApp sice nikdo nereagoval, ale na zavolání už ano. Mladá žena našeho hostitele vyběhla ven, načež nechápala, proč nám má otevírat, když máme klíče. No, to se blbě vysvětluje. I česky nebo anglicky, natož pak španělsky. Prostě ne. Klíče ne.

Když nám zmateně otevírá, zastaví majitel ve voze přímo za našimi zády. Zmateně na nás kouká. Také se hned ptá na klíče. Překladačem se na oplátku ptám já jeho, jestli nezůstali tady.

„Ne, to ne,“ kroutí hlavou, načež něco začíná překládat. „Nezkoušeli jste se dostat přes plot? Někdo se o to nejspíš pokoušel,“ objeví se na displayi anglicky. Kroutím hlavou. Ne, to ne.

Následně nás žena pouští dovnitř, konečně. My zmateně diskutujeme, kde by klíče mohli být, opětovně prohledáváme batoh i věci v bytě, bohužel bez úspěchu. Zatímco se věnujeme této zbytečné činnosti, majitel něco náruživě vykládá ženě a synovci. V řeči rozpoznávám číslovky. Ne zrovna malé číslovky. Mimo jiné něco o dvaceti tisících pesos. Na naše je to přes dvacet čtyři tisíc korun. Doprčic. Tolik už ani nemáme. Ne v hotovosti. Navíc, pokud se na nás bude chtít obohatit, nemáme nic, čím bychom se mohli bránit. Nic! Budeme muset platit jako mourovatí.

Jelikož jsme klíče nenašli, přichází okamžik pravdy. Nahrávám do překladače příběh o tom, jak jsme před odchodem všechno zamkli – což ovšem není tak jisté – dali klíče do batohu a v lunaparku tam najednou nebyly. S touto zprávou jdu k němu, ukazuji mu ji a napjatě čekám, až si to přečte. Jeho výraz je naprosto soustředěný, ale to je tak všechno, co z toho dokážu vyčíst. Když to konečně dočte, narovná se od telefon na který zblízka ostřil, a odpoví náš verdikt.

„Uhhmm. Ok. No problem.“ A ještě k tomu mávne rukou. Chápete to? No problem a mávne rukou! Jako by to nic neznamenalo. Když jsme mu zrovna ztratili klíče!

Mě to absolutně vyhodilo z konceptu. Jakože cože? Je to nějaké podezřelé. I Eliška nechápavě vrtí hlavou. Asi deset vteřin hledám slova, načež konečně svou otázku nahraji: „Jak to, že to není problém?“ Čte a odpovídá.

Překládá: „Protože jsme se stejně chystáme vyměnit všechny zámky.“ Následně mi ukazuje důvod tohoto záměru. Většina zámků v domě i v plotě je buď nefunkční, nebo fungují víc na dobré slovo, než na klíč. Jako, dává to smysl, ale… ale stejně je to zvláštní. Podivná náhoda.

Nicméně mu dál nehodlám vykládat o tom, jak se na naší chybě může obohatit, takže mu to prostě jen odkývám, ještě jednou zdůrazním, že nás to mrzí, vyslechnu si jeho „no problem“ a končím. Spíš ze slušnosti se ho ještě zeptám, jaký byl jeho den a povyprávím mu o našem. Abych změnil téma. Pak už jen sedím na pohovce, vypínám, nepřítomně civím před sebe a snažím se uvěřit tomu, jakou zase máme z prdele kliku.

, , ,
Share: