Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Jeden cestovatelský den – 2. část

Takže si tak stojíte s dodávkou u dálnice, přemítaje, jak asi přijíždějícím technikům vysvětlíte, co se s autem stalo. Jelikož vaše slovní zásoba ve španělštině není zrovna vysoká, napadají vás především citoslovce, doplněné nějakými těmi gesty.

Na telefonu vám píše Alexa, zda už pomoc dorazila. Ne, samozřejmě, že ne. Řekli za dvacet až třicet minut. Teď je to pětatřicet, přičemž je to Mexiko, takže ještě tak deset či dvacet dalších.

Váš předpoklad je ovšem narušen zprávou o tom, jak vás nemohli najít a zda tedy nemůžete zjistit kolikátý je to kilometr. Tak tedy běžíte půl kilometru k nejbližší značce a fotíte ji do konverzace s Alexou, přes kterou běží veškerá komunikace. Naštěstí.

Po chvíli opravdu přijíždí bílý pickup. Vystupují z něj dva muži a ihned rozmisťují silniční kužely. Následně přejdou k vám a začínají hovořit. Předpokládáte, že se ptají, co se stalo. Zkoušíte to anglicky. První tomu sice nerozumí, ale volá druhého. Ten na to nečekaně reaguje. Anglicky. Sláva! Odkládáte citoslovce a hledáte jednoduchá anglická slova. Gesta rukama zůstávají. Muž se tváří, že chápe, překládá to druhému a oba se pouštějí do obhlídky motoru. Dokonce vám i pokynou k tomu, abyste zkusili nastartovat. Jde to. Jenže dost ztuha. Rozhodně to nezní moc dobře. Motor se rozběhne jen tak tak a sotva drží tempo. Po chvíli se to sice ustálí, ale důvěrou vás to nenaplňuje.

„Vypadá to, že se vám přehřál motor a zničilo to…. „ cosi, čemu nerozumíte. Vytahujete v tu chvíli telefon, intuitivně spouštíte možnost hlasového nahrávání v google překladači – kterou jste do teď nikdy nepoužili a ani jste o ní nevěděli – a necháváte technika vysvětlit vše ve španělštině. Překlad samozřejmě není dokonalý, takže jen těžko chápete, co se snažil vysvětlit. Něco o motoru.

Technik vidí váš zmatek, načeš si bere na pomoc tužku a papír, kde vám vše hezky nakreslí. Ve výsledku chápete asi tolik, co předtím, jen se tváříte o něco méně nechápavě v naději, že tím zastavíte další snahy o vysvětlení. Prostě je to rozbitý.

„No a co s tím můžeme dělat? Můžeme odjet do Mazatlánu?“

„To asi ne,“ kroutí technik hlavou. Druhý taktéž. „Musíte to nechat někde opravit.“

„Aha. A kde? Víte o nějakém místě v Culiacánu?“

Hlavou vám začínají běžet možnosti ohledně dalších kroků. Shodou okolností jste asi před dvěma týdny dali na couchsurfing informaci o vaší cestě přes pobřežní města Mexika včetně Culiacánu. A zrovna ten byl jedním ze dvou měst, kde s vám někdo ozval. Konkrétně v Culiacánu asi pět lidí. Takže pokud byste dostali vůz tam, možná by šlo u někoho z nich spát. Na druhou stranu, je to ještě pár desítek kilometrů. Odtahovka asi nebude zrovna zadarmo.

To vše vám běží hlavou, zatímco technik odovídá: „Nejdřív je potřeba vůz přesunout. Musíte na to někoho zavolat. Bude lepší, když to auto odtáhnete do nejbližšího městečka, jinak to bude drahé. Řekl bych, že tam to bude tak okolo tisíce, ale do Culiacánu okolo čtyř tisíc.

Na ceny jen valíte oči. Tiše se loučíte s těžce vydělanými bankovkami z americké farmy s průmyslovým konopím. A zároveň přemýšlíte.

„Proč bychom to měli nechat odtáhnout tam? Kdo nám to tam opraví? Vy o někom víte?“

„No,“ zamýšlí se technik, „možná ano. Je tam jeden chlápek, který opravuje auta. Už několikrát pomohl cizincům s opravou vozu. Možná by pomohl i vám. Můžeme mu zkusit zavolat, jestli chcete.“

To se na první pohled jeví jako dobrá alternativa. Kýváte na souhlas. Technik vytahuje telefon, komunikuje španělsky a domlouvá, co a jak. Nejspíš.

„Tak prý by vás odtáhl a opravil to za pět tisíc pesos. Měl by to hotové za tři dny,“ oznamuje po ukončení hovoru. Pokyvujete hlavou, zvažujete možnosti. Situaci překládáte partnerce, ta váhá. Což technik vidí a dodává: „Je to dobrá cena. Ten člověk nám pomohl už několikrát a vždycky to bylo za dobrou cenu. Navíc, když je to i s odtahem.“ Krčí rameny, jako kdyby to vysvětlovalo všechno podstatné.

Vy, jelikož moc jiných možností nemáte, to zvažujete.

„A mohli bychom spát v autě? Nemáme kde jinde spát.“

„Můžu se ho zeptat,“ odpovídá technik a opět telefonuje. Odpověď je kladná.

Tak to zvažujete. Kde to je, jak se tam dostanete a jestli je tam bankomat. Není. A sakra. Ale mechanik nás prý může vzít do města a zpět, abychom vybrali potřebnou sumu. To je sice trochu zvláštní, ale dobrá. Asi to tu tak chodí.

„Tak co, mám mu zavolat? Přinejmenším může přijet a zjistit, jestli nemůžete s vozem odjet sami.“

To zní jako dobrá nabídka, takže souhlasíte. Pobyt v menším městečku, mimo hlavní centrum zločinu, se vám jeví jako dobrý nápad. Technik volá mechanikovi a vše s ním domlouvá. Do toho píše Alexa, jaká je situace. Hrdě jí popisujete, co se vámi podařilo zařídit, navíc posíláte i fotku mapy, kde máte složit auto i hlavu.

Čekání na technika vám přeruší telefonát od Alexi.

„To místo na mapě, to je to, kam máte jet? Není to náhodou na sever, když potřebujete na jih?“ ptá se. Tak jí vysvětlujete své finanční důvody.

„Aha. Můj otec říká, že to není dobrý nápad. Je to uprostřed ničeho, není tam kam jít a jste závislí na těch lidech. Rozhodně by bylo lepší, kdyby jste se dostali do Culiacánu. Je tu víc možností na opravdu, je tu víc bezpečno a máte tu kam jít. Už zjišťujeme, kolik by vás stál odtah.“

To se vám moc nezdá. Tatínek sice má větší přehled, ale vy už jste domluvili něco jiného, navíc za přijatelnou cenu. Co když ta cena bude vyšší? Jakože o hodně vyšší? A navíc, co cena odtahu? Své důvody jí následně sdělujete.

„No, já nevím. Moc se nám to nezdá. Táta se právě snaží zjistit, kdy by vás mohli vyzvednout. Mělo by to být za dva tisíce pesos. Jakmile bude vědět víc, dá vám vědět. Zatím bych doporučila toho mechanika nevolat. Není to dobrý nápad.“

Tím vaše kamarádka hovor ukončí a vy přesouváte pozornost k technikům. Dva tisíce je totiž značně méně, než čtyři.

„Už je ten mechanik na cestě? Myslím, že ho potřebovat nebudeme. Raději bychom jeli do Culiacánu.“

„No ale tam vás to bude stát víc,“ namítne technik.

„To ano, ale máme tam přátele a kde tam spát.“

Technik chápavě kývá hlavou. „Zjistím, jestli už je na cestě.“ Načež zvedá telefon.

„Bohužel ano. Už jede. Zavolali jsme mu hned, jak jste řekli,“ krčí rameny, jakože se nemáme co divit.

„Dobrá. No tak může alespoň přijet a zkontrolovat jestli nemůžeme odjet sami. Je to tak?“

„Ano, to asi může,“ souhlasí technik. Druhý jen postává opřený o kapotu, sledujíce rozhovor s cigaretou mezi prsty. Odvolání mechanika evidentně nepřipadá v úvahu. Tak opět čekáte. Jestli nezavolá Al s nějakými informacemi, nebo jestli nepřijede mechanik. Mechanik vyhrává. Přijíždí v opráskaném zeleném pickupu. Vystoupí ne zrovna drobný chápek, se zvláštně hektickými pohyby. Vysvětlujete mu co se stalo, zkoušíte startovat (což sice jde, ale mnohem hůř, než předtím), on obchází auto ze všech stran. Na pozadí si uvědomujete, že teď jste těmto třem mužům vydaní na milost a nemilost. Se všemi věcmi v autě, bez možnosti odjet. Tyto myšlenky raději zasunete někam stranou.

„…Nemůžete odjet,“ oznamuje muž mírně nesrozumitelně.

„Prosím? Že nemůžeme odjet?“

„Ne, nemůžete. Teče vám voda z výfuku, když vám běží motor. To je špatné znamení.“

Aha. Voda z výfuku ne-e. Zajímavé. Ta z něj kapala už v Kalifornii, když jste v autě vytvářeli lůžkovou úpravu. Takže to, že se rozbilo teď, bylo možná velké štěstí. Mohlo se také porouchat v USA, což by byl doslova zlý sen.

Nicméně zpátky do přítomnosti. Jet tedy nemůžete. Tím pádem se musíte rozhodnout, kam se vydáte. Do malého městečka, které na první pohled vypadá bezpečně, byť realita může být jiná, nebo do velkého města, které sice vypadá nebezpečně, ale… no, může to být nakonec lepší volba. Zdá se sice, že jste se už rozhodli, nicméně ve skutečnosti jste s partnerkou čekali, jaký dojem na vás mechanik udělá.

„Právě vyhodil pneumatiku tady vedle dálnice,“ upozorní partnerka, když se jí na to zeptáte. „A nikdy se nekouká do očí, když s námi mluví. Nelíbí se mi.“

„Jo, mě taky ne,“ souhlasíte s ní. Tedy to vypadá na město. A tedy je potřeba se mechanika zbavit. Al říkala, abyste mu nedávali víc, než patnáct dolarů. Tak schválně, co si řekne.

„Pět set pesos,“ odpoví skrze tlumočícího technika.

„Cože? To je trochu moc, ne? Tolik tu ani nemáme,“ divíte se nahlas.

„Můžete dát dolary, ne? Kolik bys chtěl v dolarech? Říká, že čtyřicet dolarů.“

„Prosím? Čtyřicet dolarů rozhodně není pět set pesos. A pět set pesos je hodně za jednu krátkou kontrolu.“
Technik oponuje: „ Jel sem třicet kilometrů, musí jet také zpátky. Benzín je drahý.“ Oba vypadají dost nesmlouvavě. Navíc, jste na ně sami. Partnerka jim jde demonstrativně ukázat všechna dostupná pesos, nějakých čtyři sta dvacet celkem. Přihazujete ještě dvacku, aby bylo vidět, že víc nemáte. Oni to pochopí jako nabízenou částku.

„Čtyři sta čtyřicet. Bereš to?“ ptá se technik mechanika. Ten se ošívá, jenže než stačíte něco udělat, třeba protestovat, kývá hlavou a bere peníze z ruky. Sakra. To nebyl zrovna dobrý obchod.

Vzápětí tedy voláte Al: „ Ahoj. Tak jsme teď viděl mechanika a vůbec se nám nelíbil. Nechceme tam. Chceme do Culiacánu. Jak to tedy vypadá s tím odtahem? Máte pro nás něco?“

„Ano. Čekají už jen na řidiče. Za chvíli by pro vás měli jet. Máte tu kde spát?“

„To nevím, možná ano. Máme pár lidí na couchsurfingu, co nám dřív napsali, že by to šlo. Uvidíme. A mimochodem, víte, kam nás odtáhnout?“

„Dobře, dobře. No zatím nevíme, ale snažíme se něco najít. Jakmile se nám to povede, ozveme se. Vy se ozvěte, jakmile k vám dorazí odtahovka.“

Takhle srozumitelně to sice neřekla, nicméně ji chápete, i když jejich slovo pro odtahovou službu je něco jako grua. Slovo jiné, význam stejný.

Takže zase čekáte. Technici a mechanik se ještě chvíli motají okolo, evidentně bez větší pracovní náplně. První odjíždí mechanik – konečně – a po něm i technici. Před odjezdem vás ještě nechají vyplnit papíry o neplacené poskytnuté pomoci. Následně se omluví, prý už musí také jet. Zůstáváte tedy sami u dálnice. Vaším hlavním dnešním úkolem je očividně čekání. Zpestřujete si ho sdílením polohy, aby vás odtahovka lépe našla. Také trochou jídla, na které zatím nebylo moc času ani pomyšlení.

Pak přichází ten smutný okamžik, kdy se opravdu objeví odtahové vozidlo a vy jen sledujete, jak váš nemohoucí vůz nakládají na plošinu. Řidič vás nasměruje do kabiny, kde je pro tři místo jen tak tak. Jakmile se ještě jednou ujistí o pevném zajištění vašeho vozu, vyráží. Na otázku kam zvládáte odpovědět jen „Culiacán“. Víc opravdu nevíte.

Tak píšete Al: „Jedeme, nevím kam, nemáme žádné pesos a začíná se stmívat. Cítím se trochu ve stresu. Máš nějakou pomoc?“

Chvilku čekáte, co bude dál. Řidič mezitím s někým hovoří po telefonu, vás si moc nevšímá. Naštěstí. Anglicky neumí ani slovo.

Al píše: „Buď v klidu, čekáme tu na vás. Moje máma právě telefonuje s řidičem. Bude to v pořádku. Táta mluvil se svými přáteli tady ve městě.“

Nevěřícně koukáte na telefonujícího řidiče i na zprávu. Kolik toho pro vás ještě neudělají? Do toho se vám ozývá člověk z couchsurfingu. Psali jste mu v naději, že třeba budete mít, kde spát. Prý bydlí poblíž severního vjezdu do Culiacánu. Anglicky sice moc neumí, ale rád vás přivítá. Což je výborná zpráva. Nicméně spát u známých Aliného táty by bylo rozhodně lepší.

Mlčky se blížíte k městu. Kam přesně pojedete se ještě neví, Al rodina to stále zjišťuje. Za mýtnou bránou řidič zastaví, aby prohodil pár slov s kamarády policisty. Trochu pochybně to sledujete a vzpomínáte, jak jste včera večer stáli u podobného policejního auta s rukama na kapotě. Vy, Al i Eliška. Vyšli jste si na kopec v Los Mochis a dali si pár hltů whiskey nad krásným výhledem. Na místě, kde se pít nemá, což ovšem nikdo z vás nevěděl. Takže se za chvíli objevila policie v podobě dvou normálních vozů a dvou pickupů se zakuklenci na korbách. Těch asi třicet mužů celkem postávalo celou dobu okolo vás, s puškami a brokovnicemi v rukou, čekajíce na výsledek prohledání vašeho batohu. V takové chvíli jste si blahořečili, že drogy vám nic neříkají. Zbraně i kukly budily nemalý respekt. Al to nakonec ukecala, takže nás pustili. Nás i tři šestnáctileté kluky, na mol opilé nebo řádně zkouřené. Ti vypadali, jako kdyby jim ani nedošlo, jaké měli právě štěstí.

S tímto zážitkem v živé paměti doufáte, že se řidič nebude s policí vykecávat moc dlouho, případně že policie nezačne nějak interagovat s vámi. Navíc řidiči zvoní telefon a Al vám píše, jestli by to nemohl laskavě vzít. Viditelně se mu do toho nechce, nicméně nakonec se rozjíždí a v dostatečné vzdálenosti od hlídky zvedá telefon. Už ví, kam jet. A víme to i my. Je to na severu Culiacánu. Nějaká autodílna zřejmě.

Cesta provozem trvá celé věky. Navíc má řidič manuální řazení, které strašně chrčí při každém zařazení první rychlosti. A on vyřazuje při každém zabrždění. Při každém!!

Naštěstí se vás taky Al ptá, jestli máte hlad, konkrétně jestli jíte sushi. Jasně. Sushi kdykoli. Jídlo kdykoli. Vždyť už je skoro šest večer!

Za šera sledujete, jak vaše auto sjíždí z plošiny na dvoře neznámého autoservisu. Al je sice na cestě k vám, ale řidiči musíte zaplatit hned. Naštěstí bere i dolary. A nevymýšlí si naprosto stupidní kurz. Spokojeně odjíždí. Vy se pouštíte do debaty s mechanikem. Nečekaně mluví anglicky, byť on sám si to nemyslí. Nicméně problém chápe.

„Kolik to tak bude stát?“ ptáte se napjatě.

„Pokud chcete udělat všechno, bude to tak za dvacet tři tisíc.“

Vyvalíte oči. „A pokud nechci všechno, ale jen to opravit? Kolik by to tak bylo?“

Zamyšleně si hladí holou hlavu. „No, jde o to, co je za problém, ale snad by to mohlo být okolo deseti tisíc.“

To sice není cena, jakou vám nabídl mechanik z pochybného městečka, ale taky to není dvacet tisíc. Každopádně to pro váš rozpočet znamená hodně. Ono když plánujete cestovat víc, jak rok, je to s penězi docela těžké. Velké výdaje jsou prostě problém. Úplně na výběr teď ale nemáte. Odevzdaně to odkýváte a jdete balit. Zbývá zjistit, kde budete nocovat.

Než Al s rodinou dorazí, je už tma. Vítáte se jako staří přátelé. Děkujete jí za pomoc.

„Už víte, kde budete spát?“ Ta otázka vás trochu rozhodí.

„Neříkala jsi něco u přátelích tvého otce?“ Teď je zase chvíli rozhozená ona. Po chvíli má však výraz pochopení.

„Aha, ano, říkala. Jednalo se ale o lidi od grui. Ti, co pro vás jeli.“

Jo takhle. No, škoda. Takže spaní je na vás. Full servis se nekoná. Nicméně i tak je snaha velká, protože do rozhovoru s mechanikem se pustila celá rodina. Chtějí se prostě ujistit jeho férovostí. A ujišťují se asi patnáct minut. Al mezitím na vaše přání píše člověku z couchsurfingu, jestli nabídka platí. On to potvrzuje, posílá dokonce i adresu. Takže kde spát bude. Jak se tam ale dostanete? A jak se pak dostanete sem, k vozu?

Shodou okolností jednoduše. Je to kousek, sotva půl hodiny pěší chůze. Neuvěřitelné. Ale že by se vám to chtělo jít se všemi věcmi, v noci, potmě, to úplně ne.

„My bychom vás odvezli, jenže nemáme místo,“ omlouvá se Al. Na to se netváříte zrovna nadšeně. Kontrola, zda je i ten chlápek solidní člověk, by se vám prostě hodila.

„Můžeme vám zavolat Uber,“ navrhuje prakticky.

„Ne, to ne, raději půjdeme,“ vkládá se do rozhovoru partnerka.

„Vážně?“ otáčíte se ni. Kýve na souhlas hlavou. No dobrá tedy.

Jenže tatínek je velmi ochranitelský a když zjistí, že byste měli jít pěšky, prostě vás do toho auta nasouká, i s vašimi třemi batohy. Vykládá vás přímo před domem, kde máte asi deset minut čekat na vašeho hostitele. Loučíte se, děkujete jim, přebíráte igelitku se sushi. Když je vše hotovo, skoro jsou už na odjezdu, když tatínek rozhodne počkat s námi. Takže zase vystoupí. Setkání s majitelem domu se tedy možná konat bude. Pokud nepřijde moc pozdě.

Naštěstí se objevuje asi po půl minutě. Nemusíte čekat dlouho. První pohled ale nevypadá tak dobře. Dva docela udělaní muži, jeden vyšší, druhý nižší, oba mírně při těle. Z větší blízkosti jde poznat přátelský výraz na tváři vyššího. Nižší se ukazuje býti spíše chlapcem, než mužem. Obtloustlým chlapcem, ale chlapcem. Přivítají se s vámi a rodina Al se s nimi hned pouští do rozhovoru. Lze vytušit některá témata: Práce, doba pobytu tady, pes, co je za plotem a tak. Kontrola je důkladná. Tatínek se však směje, takže nejspíš také úspěšná. Po chvíli se opět loučíme, tentokrát už na dobro.

Zůstáváte na ulici s dvěma neznámými muži. Máte jen věci, co jste zachránili z vozu. Naštěstí vás ten větší, co se představil jako JC, zve dovnitř. Přátelsky. Ani to moc nevypadá jako past. Spíš jako vězení, se všemi těmi ploty a mřížemi. To tu však mají všichni. Bůh ví proč.

Uvnitř je obývák, pár pokojů, koupelna. Vzadu malý betonový dvorek obehnaný zdí. Vše do bíla, případně do šeda, sem tam to narušují nějaké ty dekorační prvky. Například svatební fotografie majitele s jeho, evidentně, ženou.

„Moje manženka, Gabriela,“ vysvětluje JC. To je dobré znamení. Kdo má ženu, většinou se hned nesnaží o vaši ženu. Většinou. A ne hned. Tyhle národy jsou na to fakt strašné. „A tohle je můj synovec. Pracuje se mnou,“ dodává a ukazuj na „udělaného“ chlapce, co s ním přišel. Aha. Tak alespoň je to tu pěkně rodinné.

Dostáváte vlastní pokoj. Věc téměř neuvěřitelná, po tom všem. Dokonce se dvěma matracemi. Velká vzácnost, i když se to nezdá. Větrák už tam jede na plné obrátky.

Děkujete mu a skrze google překladač mu vysvětlujete, jak moc vám pomohl. Překladač ho zaujal, hned ho stahuje. Výborně! To komunikaci výrazně zjednodušší.

„Máte hlad?“ ptá se lámanou angličtinou, než je spásná aplikace nainstalovaná.

Zkoušíte odpovědět co nejjednodušeji: „Ano, máme. Dostali jsme sushi.“

Aplikace se konečně nainstalovala, tak vám sděluje pozitivní zprávu: „Nechte si sushi na zítra, zvu vás na večeři.“ Pro znázornění otevírá ledničku a ukazuje prázdnou přihrádku. To si samozřejmě necháte po dlouhém dni líbit. Už podruhé.

Připravíte se, posbíráte nezbytnosti, jako třeba pas a řidičáky, načež společně vyrážíte na večeři. Majitel zavírá nejdřív mříž na domě, potom branku od plotu, taktéž v podobě mříže. Po celém dni ani nemáte sílu přemýšlet o možných postranních úmyslech majitele. Prostě mu věříte. I proto s ním jen tak nasedáte do Uberu, směřujícím do města. Za tmy. Údajně na místní Sushi. Takže dneska sushi, zítra sushi. No co, darovanému koni…

Uber opravdu zastavuje před nějakou jídelnou, kde, jak po chvíli zjistíte, sice dělají sushi, ale dělají ho po svém. Podle JC-ho se místním normální sushi nezamlouvalo, tak prošlo jistým vývojem. Nyní ho sic balí do řasy, tu tam ale nenechávají. Místo toho to prostě obalí a hodí do friťáku. Fascinující. A s místním pivem i docela dobré. Vděčně si plníte žaludek, pokoušeje se o konverzaci s JC i s místním personálem. Jelikož sedíte na baru, přímo to k tomu vybízí.

JC toho ví docela hodně o místním kartelu. Jedná se o drogový kartel Sinaloa, operující po celém světě. Údajně má víc zaměstnanců, než Coca Cola, něco přes dvacet pět tisíc lidí. Culiacán je sice centrálním místem tohoto kartelu, ale to z něj nedělá nejnebezpečněší místo na světě. Ba právě naopak. Na severu města údajně žijí šéfové, takže se jedná o docela bezpečnou čtvrť. Problémem není ani místní, ani státní policie, jelikož obě tyto složky jsou náležitě podplacené. Údajně tu platí pravidlo: Buď ber, nebo, no, nebo zemři, jak naznačuje JC jasným gestem, kdy si přejíždí prstem přes krk. Takže všichni berou. Problémy nastávají ve chvíli, kdy se do věci pouští armáda. Pak se střílí. A naposledy se střílelo před asi měsícem. V tu chvíli bezpečno není, pochopitelně.

Ale jinak se tu bát nemusíte. Pro turisty je to údajně bez problémů, dokud se nepohybují po tmě v nevhodných čtvrtích na jihu. Pro místní je to většinou také v pohodě, jelikož kartel se o ně dokonce i stará. Občas až na úrovni jakési sociální služby. Je to poměrně fascinující. Vlastně by to bylo všechno moc pěkné, kdyby tam nebyly ty drogy. Hodně drog. Každopádně jsou to informace, které se jinde jen tak nedozvíte.

Obohaceni cenným věděním, dobře najedení a mírně podnapilí opouštíte toto podivné místo poevolučního sushi, kde jste strávili asi hodinku a půl. Překladač v telefonu se docela osvědčil, pro překládání stačí jen mluvit, jedno, jakým jazykem. Občasné neporozumění zůstává, ale největší jazyková bariéra mizí.

Opět nasedáte do Uberu, tentokrát s plným břichem, tedy i značně spokojenější. Svět se najednou nezdá tak nehostinný. Cestou sem jste si povídali, nyní je však JC zaujat rozhvrem s řidičem, takže máte chvilku po sebe, na vstřebání toho všeho. Přehráváte si události dnešního dne, zvažujete, co se tak stalo. A jak se to stalo. Vlastně… vlastně to byla spousta náhod dohromady. Pro změnu. Kdyby se vám vozidlo zastavilo v USA, nedoplatíte se. Kdyby jste nepotkali Alexandru, nedomluvíte se. Kdyby jste kvůli školnímu testu Alina bratra neměli zpozdění, nejeli byste po dálnici, kde byla servisní hlídka zdarma. Nebýt Alina otce, skončili byste v nějaké díře, odkázáni jen na dobré slovo nedůvěryhodného mechanika. Kdyby jste náhodou nevyhodili informace na Couchsurfing, neměli byste dnes pokoj u JC-ho. Kdyby, kdyby kdyby… Je toho nějak moc. Tak vás tak napadá: Kolik lidí se vlastně musí spojit, aby se vám mohlo rozbít auto???

S tímto zvláštním uvědoměním Uber zastavuje. K vašemu překvapení nikoli před domem JC-ho, nýmrž někde ve městě. Máte k těm lidem docela důvěru, tak vás to ani moc nezneklidňuje. A zřejmě právem, protože JC hned vysvětluje: „Tohle je náš baseballový stadion. Moje žena je tam právě na zápase. Vejde se tam přes dvacet tisíc lidí. A většina z toho jsou ženy. Chodí se koukat na hráče-svalovce.“

Obdivně si prohlížíte tu obrovskou stavbu, načež se ze srandy fotíte u obřího baseballového míčku s nápisem „Tomateros“. Název místního týmu, nikoli reklama na rajčata. Při čekání na ženu najednou projde kolem JC-ho nějaký muž, na něco se ho zeptá, JC kývne, muž mu něco rychle předá a mizí i s partnerkou z dohledu.

„Chcete dovnitř?“ ptá se JC a ukazuje lístky.

„To ti to ten muž jen tak dal?“ divíte se.

„Ano. Jak jsem říkal. Jsou tu hodní lidé,“ pokrčí JC rameny, jako by se to dělo denně. Možná děje, těžko říct.

Se čtyřmi lístky tedy všichni procházíte dovnitř, kde se vydáváte hledat jeho ženu. Vycházíte po schodech, na kterých, jako skoro všude v Mexiku, stojí těžce ozbrojený strážný. Ani nevíte, jestli má chránit vás nebo před vámi. Těžko říct. Nikdo jiný si toho nevšímá, tak se držíte místního zvyku.

Po výstupu na tribunu se vám naskytne výhled na velký stadion, jehož tribuny jsou barevně osvětlené a zabarvení se mění ve vlnách. Je to… velké. Nečekaně. Žena Gabriela se objevuje poměrně záhy, aby nás následně zavedla do místa, kde sedí i zbytek rodiny. Gabriela je o něco menší, než se zdála na obrázku, takže ani její příbuzenstvo nejsou žádní obři. Všichni se s vámi vítají docela vřele, je to takové mile rodinné. Partnerka dostane nabídku na další pivo od místní obsluhy (vy ne, vy jste bezlepkoví), na kterou po JC-ho pobízení kývne. Obsluha jí přinese kelímek velikostí odpovídající spíše lahvi vína, než pivům, načež do něj naklopí hned dvě třetinkové lahve piva. Netroškaří. A ano, tady mají na stadionech obsluhu.

Chvilku sledujete zápas, snažíce si připomenout pravidla naposledy oživená na střední (což už nějaký pátek je), abyste alespoň trochu chápali, jestli to, co se děje, je dobré či špatné. Ale protože se toho zase tolik neděje, je zápas zpestřován různými záběry do publika, promítanými na velkoplošnou obrazovku stadionu. Právě tam běží něco, čemu se tu říká KissCam, tedy polibková kamera, běžící na živo. Kameraman se postaví před libovolný pár a jakmile jsou v přenosu, musí se před celým stadionem políbit.

Několik párů to takto udělá. Přibližně třetí však standard naruší. Místo polibku už svou partnerku rovnou žádá o ruku. Fandí mu celý stadion. Žena je zcela evidentně zaskočena, asi víc tím obecenstvem, než žádostí. Samozřejmě řekla ano. To snad ani jinak nejde. Takže tady a teď řekla ano. Doma se ještě uvidí. Místní maskot, šílený opičák, se následně objímá s nimi. Jak dojemné.

Ptáte se, jestli je tohle běžné. Podle JC-ho zase tak ne. Shodou okolností se to stalo sotva pár minut po vašem příchodu. Fascinace vás neopouští.

Zbytek zápasu už nikdo nikoho o ruku nežádá, ne veřejně, i tak je to ale poměrně zábava. Kameramani a režie vědí, jak to udělat zajímavé. Daří se jim to.

Zápas opouštíte v rodinném kruhu. Vaše skupina obohacená o Gabrielu, nasedá do jednoho Uberu, rodina do druhého. Každý jede evidentně jinam. Jelikož vás je pět, má JC svou drobnou ženu na klíně. Policista, kolem kterého projíždí se staženým okénkem, tomu nevěnuje nejmenší pozornost. Prostě ho to nezajímá.

Když vystupujete z Uberu před domem a JC odemyká, vnímáte drobnou úlevu nad opětovným shledáním s vašimi věcmi. Jsou teď pro vás něco jako malý poklad a domov v jednom. Dostáváte ručník, dáváte si studenou sprchu (teplá neteče, ale tady to moc neva) a uleháte. Na zem, na vlastní matraci, ve vlastním pokoji. To je teda něco.

Auto je v servisu, vy máte kde bydlet, nikdo vás neokradl ani neunesl. Byť rozbité vozidlo je docela zádrhel, nakonec ten den vyšel dobře. Hlavně díky všem těm náhodám, jak se zdá. A díky všem těm lidem, kteří se tu díky těm náhodám vyskytli. A že jich bylo.

Se zamyšlením pomalu usínáte. Váš cestovatelský den je za vámi. Devadesátý osmý den vaší cesty. Jeden z mnoha. Ale ta otázka vám stejně zní v hlavě. Kolik lidí se vlastně musí spojit, aby se vám vůbec mohlo rozbít auto?? Bez nich by to totiž tak dobře rozhodně nešlo.

, , ,
Share: