Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Jeden cestovatelský den

Aneb představte si, že:

… se probouzíte. V cizím domě, v cizí posteli a pod cizí peřinou. Navíc ještě v cizím městě, pro vás v ne příliš známé zemi, navíc na cizím kontinentě. V tomhle městě jste sice původně neměli být, protože má být dost dost nebezpečné, ale holčina z couchsurfingu tvrdila, že to je klidné malé město a rozhodně se vyplatí tu zastavit. A do dalšího bezpečného města to beztak bylo příliš daleko na to, aby se to dalo stihnout do tmy. Tak tu jste. Malé sice není, ale nebezpečně taky zatím nevypadalo. Dokonce ani v noci, když jste jedli tacos na ulici a porušovali tím většinu bezpečnostních pravidel pro cestování po Mexiku.

Tak nějak to všechno vstřebáte, obléknete se, jdete dolů do kuchyně a dostanete snídani od maminky. Ne vaší, ale to neva. Tortily s masem a quacamole tu umí každá maminka moc dobře. U snídaně řešíte, jak zrušit pojištění vozidel v USA, když už jste v Mexiku a daná společnost má spoustu triků na to, aby vám tento počin znemožnila. Například není možné na toto téma napsat email, je třeba rovnou zavolat. Využijete tedy nabídky vaší mexické kamarádky, půjčíte si její telefon a zavoláte tam, napjatě připraveni na ranní telefonát ve formální angličtině. Jenže číslo nefunguje. Ani druhé, ani třetí. Kontaktujete tedy svou banku, aby automatickou platbu zakázala, jenže nevíte, jestli to vůbec jde.

Posléze začínáte řešit další cestu. Čeká vás přejezd Sinaloi, nebezpečného území drogových válek a pochybných lidí. Středem toho všeho je město Culiacán, kde se údajně není moudré zdržovat, nechcete-li se připlést do nějaké přestřelky, či se stát obětí přepadení. A vy nechcete ani jedno, natož nějakou další z nezmíněných, podobně lákavých možností.

Pak opět přichází vaše mexická kamarádka Alexandra (čtěte alechandra) a tlumočí slova svých rodičů. Ještě před měsícem sice byla v Evropě a pracovala v Rakousku, jenže vízum jí vypršelo a tak je holt zase doma. Nadšená z toho není, ale co se dá dělat.

„Tak, můj táta se ptá, jestli máte dostatek vody, jídla a benzínu, abyste mohli dojet až do Culiacánu. Prý je lepší cestou nezastavovat. Takže, máte?“

Kýváte hlavou a přemítáte, proč je asi potřeba nezastavovat, když Alexandra věčně tvrdí, že nebezpečno tu není. Svou otázku nakonec i vyslovíte.

„Nebezpečné ? No, ani ne. Jen ty lidi jsou takový divnější a některý místa je lepší minout, no. Ale nějak nebezpečný to není. Na dálnici určitě ne a na tý neplacený, kudy jedete vy, to je sice horší, ale taky je to v pořádku.“

„Aha,“ reagujete pochybovačně. Dobrý no, tak nebudeme zastavovat, říkáte si. A otáčíte se s jinou otázkou na partnerku.

„Neměli bychom tedy ještě rozměnit dolary za pesos a nabrat tu benzín? Už skoro nemáme peníze.“

„Myslím, že to můžeme udělat i v Culiacánu. Říkal jsi, že je tam lepší kurz a levnější benzín, ne?“ Říkal no. Další věc, kterou jste totiž dělali během snídaně, bylo tohle. Hledání cen benzínu a kurzů měn.

„Dobrá. Trochu se bojím, že je budeme potřebovat, ale snad ne. Rozměníme to tedy tam. Benzín by vystačit měl.“ To samé zopakujete i Alexe, načež ona spokojeně kývne. Přichází také její maminka, připravující věci na odjezd.

„A tvoje máma jezdí kudy? Raději volí dálnici, nebo neplacenou cestu?“ ptáte se jí. Alexa to zopakuje španělsky mamince a následně tlumočí odpověď: „Prý když jede sama, volí raději dálnici, ale dnes chce jet po neplacené.“

Zamyšleně kýváte hlavou, když v tom dostanete nápad: „Vy ale dnes také jedete do Mazatlánu, že? Tak co kdybychom jeli společně? Jen do toho Culiacánu, když tam máte schůzku. Kdyby bylo na silnici něco neobvyklého, poznáte to dřív, než my. Pro nás by to mohlo být značně lepší, protože to tu tak neznáme.“

Tento nápad se líbí jak mamince, tak Alexe. Eliška, partnerka, sice moc nechápe, jak by to mohlo pomoci, ale po bližším vysvětlení už souhlasí také. Je prostě těžké poznat, jestli místní přehradili dálnici nákláďákem proto, aby lidi okrádali, nebo jen žebrali. Přičemž to druhé jste už párkrát zažili. Místní ženy odcházejí pokračovat v balení a vy začínáte čekat na společný odjezd.

Ten nějakou dobu nepřichází, cca hodinu, tak hledáte řešení pro zrušení pojištění, směnárnu v Culiacánu a levný benzín, abyste přesně věděli, jak a kam jet. Následně na odjezd opravdu dojde, avšak kvůli času s mírnými změnami.

„Mamka říká, že už teď máme zpoždění, takže pojedeme po dálnici,“ oznamuje vám Alexa.

„Aha. Jo. No, ale já nevím, jestli máme dost pessos na mýto,“ říkáte, a uvědomujete si smutně zbytečnost vlastní nečinnosti v poslední hodince. Mít vyměněno, tak s nimi jedete. A potřebujete s nimi vlastně jet po dálnici? Spíš už jste mohli být na cestě. Škoda času.

„Máma vám s prvními dvěma mýtnými branami pomůže. Na vás bude jen ta třetí,“ oznamuje Alexa a dvoustovková bankovka na ruce rozhání vaše chmury.

Nasedáte do vozů a vyrážíte na cestu. Drobné auto je oproti dodávce v mexickém provozu až nechutně pohyblivé. Když zajíždí taknkovat, odoláváte pokušení doplnit nádrž, aby benzín na cestu vydržel. Cena není zrovna příznivá, takže to raději risknete. Tento fakt vám ovšem musí připomenout partnerka. A aby jste si čekání mohli náležitě vychutnat, nechává si vaše doprovodné vozidlo ještě doplnit všechny čtyři pneumatiky. Jednu po druhé.

A jedete. Konečně. Opět na cestě. Té malé mrštné potvory se vám podařilo držet jako klíště až na dálnici a teď se snažíte s ní udržet rychlost. Rozjezdy sice nejsou vaše silná stránka, nicméně když už jedete, docela se to dá. Tak frčíte. Za první bránou se střídáte, výjimečně ne za jízdy. Auto je horké, ale to je vždycky. Z nějakého zvláštního důvodu zvedáte kapotu a necháváte ho vychladnout. Poprvé za dobu vašeho vlastnictví.

Dál za jízdy sedíte vzadu na zemi, kde je nejméně teplo, přemítaje o následujících cestách. Internet v telefonu, který jste si pořídili teprve před pár dny pro větší pohodlí, je dobrým pomocníkem při hledání podmínek vstupu do zemí střední Ameriky. Podle všeho sice víza nepotřebujete, jenže pojištění na auto nejspíš ano.

Podlaha je teplá, navíc to hodně kodrcá, tak se přesouváte na postel. Partnerka se snaží udržet krok s průvodci a na jízdě je to fakt znát. Silnice ani dodávka se pro to nezdají nejvhodnější, nicméně co se dá dělat. Blížíte se ke Culiacánu, takže tady zastavovat rozhodně nechcete.

V tom začne v motoru něco klapat.

„Co to je?“ ozve se vyděšeně ze sedadla řidiče. Okamžitě se přesunete na sedadlo spolujezdce a horlivě přemýšlíte, kam ten zvuk zařadit. Zda do kolonky přijatelné, nebo špatné.

„Nevím. Ani tu nic nesmrdí. Svítí něco?“ ptáte se, majíce na mysli palubní desku.

Partnerka jednu nekonečnou vteřinu kontroluje ikonky na palubní desce, načež konečně odpopvídá: „Ne, nic.“

„Doprčic, tak co to je?“

„Bliká kontrolka motoru,“ hlásí partnerka se znatelnou panikou v hlase o pár vteřin později.

Kurva. To vám běží hlavou i pusou. Že by ten klínovej řemen, před kterým vás kamarád mechanik/cestovatel varoval na pláži při krátké kontrole? Jo, to by odpovídalo. Proto ty zvuky, ne?

„Musíme zastavit, ale nevypínej motor. Rozhodně nevypínej motor!“

Vytahujete telefon a píšete Alexe, že máte problém, musíte zastavit a jestli tedy nezajedou někde ke kraji. V tu chvíli blahořečíte datovému připojení i WhatsAppu. Na otázku, co se stalo, ani nenacházíte vhodnou slušnou odpověď. S úlevou vidíte stojící auto na protějším kopečku, načež za ním po chvíli zastavujete a vrháte se ke kapotě. Hned po otevření vidíte všude vodu, trochu toho kouře a přetékající nádrž s chladící kapalinou. Zavřenou přetékající nádrž. Špatné. A nějakou odpojenou hadičku, z níž se řine voda. Klínový řemen je sice na místě, ale všechno ostatní vypadá docela blbě.

„Co s tím je?“ ptá se Alexa, zatímco Eliška čeká na verdikt.

„To nevím, ale každopádně jsme v prdeli.“ Toto prohlášení nešokuje ani tak vulgaritou, jako pouhým jen významem. Je to prostě blbý.

V motorech se sice nevyznáte, ale podle všeho nemá být všude voda. Tmavá, špinavá voda. A z měřidla oleje by se nemělo kouřit. Nejspíš. Nicméně v takových situacích by se rozhodně nemělo dál jezdit. Jenže co teď? To řeknete i nahlas.

„Máte přeci pojištění. Můžete zavolat pomoc,“ navrhuje lámanou angličtinou maminka.

„Pojištění máme, ale nemyslím, že by v něm bylo i něco takového,“ odpovídáte skepticky.

„Ne pojištění k vozu. Pojištění k dálnici. Měla by u něj být i tahle služba. Zdarma. Můžete tam zavolat,“ nedá se maminka a obrací účtenku z mýta. Je tam číslo. Tak tohle neznáte.

„Kdyby jste to udělali vy, bylo by to přeci jen lepší, vzhledem k mojí španělštině.“

Chápavě obě pokývají hlavou a už loví telefon. Vy jen bezradně lomíte rukama nad rozbitým motorem, snažíce se ho očarovat, aby zase pracoval. Nepracuje.

„Tak hlídka je na cestě měli by tu být do půl hodiny,“ oznamuje Alexa. Otáčí se k mamince a poslouchá ji. Téma je vám jasné i bez překladu.

„Musíte jet, že?“ ptáte se, ještě než vám řekne, o co jde. Kývá hlavou. „A nemohla bys tu s námi zůstat alespoň ty, abys nám pomohla s překladem?“

Chvilku přemýšlí, překládá to mamince, ale moc nadějně to nevypadá. „Bude lepší, když teď pojedu. Nevíte, kdy se kam dostanete a my dnes musíme jet až do Mazatlánu. Ale budu s vámi v kontaktu, kdyby něco. Hlídka tu bude za chvíli,“ směje se na vás povzbudivě. Jen kýváte hlavou. Co také jiného, že?

Nasednou do vozu a mizí pryč. Za kopcem. Kolem vás jezdí auta i kamiony, až to kývá s dodávkou, a vy můžete jen čekat. Z motoru se stále lehce kouří. Jste v jedné z nejnebezpečnějších oblastí, u nepojízdného vozu, vydaní na milost a nemilost osudu.

Ale má to i plus: Na váš pokyn jste zastavili ve stínu. Jediném široko daleko. Tento drobný detail je v tomto podnebí ovšem poměrně zásadní. Nechcípnete vedrem. Jiné důvody újmy na zdraví to bohužel nevylučuje.

, , ,
Share: