Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Proč tu vlastně jsem?

„Proč jsi vlastně tady?“ zeptala se mě při jedné naší rozepři Eliška.

Byli jsme zrovna na poli a pleli jahody, jak nám nakázali naši aktuální zaměstnavatelé. A kromě toho, že mě neskutečně bolely záda, jsem se najednou cítil také zaskočený takovou otázkou. Proč já tady vlastně jsem? Proč jsem se sakra vlastně rozhodl opustit všechno, co mi Čechy nabízely a vyrazit do světa, do neznáma? To by asi stálo za to vědět. Jenže já to v tu chvíli nevěděl.

Myslím, že mě to zarazilo stejně, jako ji.

„No…protože tě napadlo vyjet na cestu po světě a mě to přišlo jako dobrej nápad,“ zněla má chatrná odpověď.

„Takže jsi tu kvůli mně? Protože já jsem chtěla jet a ty sis řekl „proč ne“? To je trochu blbý, nemyslíš?“ odvětila mi Eli vcelku po právu.

„Ne, tak to není,“ bránil jsem se navenek. „Jsou tu i jiné důvody?“

Jenže jaké,ptal jsem se v duchu. Věděl jsem, že jsou, jen jsem si zatím nedal tu práci si je zvědomit. Šel jsem do tohohle šíleného podniku, jelikož jsem cítil potřebu do něj jít. Nechtělo se mi, jevilo se to jako náročné, nákladné, složité a já nevím co všechno. Ale cítil jsem, že to potřebuju. Že to udělat prostě musím. A rozhodně mě také lákalo to dobrodružství, kterým to celé zavánělo. Příslib objevování způsobů přežití napříč různými kontinenty a kulturami.

Také jsem věděl, že pokud chci vyjet, musím teď. Třicítka se mi blíží, možná by bylo dobré se pak usadit nebo tak něco, a pak už se cestuje značně hůř. A já bych svět viděl docela rád, to zase jo.

Všechny tyhle důvody mi však stále nestačily. Tolik věcí mi tu chybí, tolik lidí a přátel tu postrádám. Vědomí té obrovské vzdálenosti od domova mě už sice celkem opustilo, nicméně stále tu bylo. Skryté, tíživé.

Na jednu stranu se můžu kdykoli vrátit. Jedna letenka, šup a je to. Jsem doma. Tadá! Klid, pohodlí, plná lednička, nohy na stole. Pro jídlo do supermarketu, který znám, vše za příznivé české ceny, vše v jazyce, kterému rozumím. Špatně bych se neměl, to ne. Jenže, kromě toho? Co bych dělal kromě toho? Nějakou práci, jasně. Jenže, jakou? Jakou, aby mi to dávalo smysl?

No a tady jsem se zarazil. Jakou práci bych vlastně dělal? Co je to, čemu se chci v životě věnovat? Vždycky jsem snil o tom, jak se mi podaří rozjet nějaký velký, výdělečný a navíc smysluplný podnik. Takový, kterému se budu věnovat s chutí a odhodláním. Jenže, to se mi zatím nepovedlo. Žádný takový podnik jsem ve svém dosavadním životě řádně nerozjel, co já vím. Sen se nekoná, je mi líto, řekl život.

Řekl to však můj dosavadní život. Ten budoucí, ten může mluvit jinak. A možná o to mi tu jde. Možná to je smysl mé cesty. Vždyť, když jsem viděl svou sestřenici Ivanu, řídící tady v USA hned dvě velké firmy, úspěšně podnikající a realizující vlastní nápady, navíc s peněžitým ziskem, pocítil jsem něco, jako… no asi jako inspiraci. A špetku závisti, bezpochyby.

Nebylo by krásné, kdyby se mi také povedlo něco takového? Není to vlastně to, co bych chtěl? Dokud jsem se nad tím v tom jahodovém poli nezamyslel, nedošlo mi, že ano. Docvaklo mi to až tam. Vlastně bych chtěl bych vlastní „byznys“, jak se tady tomu říká. Není to úplně mé oblíbené slovo, ale přeci jen mi to zní líp, než když řeknu, že bych chtěl být „podnikatel“. Byznys zní prostě sofistikovaněji.

Jak jsem ale pochopil, byznys je především o nápadu. Je třeba to založit na něčem novém, či přinejmenším pro danou oblast originálním. Čímž se mi to, nutno říci, trochu komplikuje. Nic takového totiž nemám. Zatím.

No jo, zatím! Mít to vlastně můžu. Stačí tomu dát čas, prostor a hledat. Takže, to je vlastně to, proč tady jsem. Jistě, můžu odjet víceméně kdykoli domů, ale já to „něco“, co bych tam pak dělal, mi stále chybí. To „něco“ je totiž to, co tady hledám.

Hledám svou vizi, své životní poslání, svůj smysl. Protože i když jsem v životě dělal i tvořil hodně věcí, nic hlavního, jednotícího ony fragmenty mých aktivit, zatím nemám. Není tu něco, co by mi dávalo jasný směr. Což pro mě není nic zase tak nového. Čemu se věnovat, aby mě to dělalo v životě spokojeným, hledám už nějaký ten pátek. Sem tam něco najdu, chvíli u toho vydržím a pak jdu zase dál. Jako by se jednalo o jednotlivé střípky zkušeností, které se mi budou později hodit. To hlavní ale zatím nepřišlo. A já cítím, že se pomalu dostávám do věku, kdy něco takového najít už potřebuji.

Takže, proto tu jsem. Hledám vlastně smysl svého života. A dokud ho nenajdu, nemá moc cenu se vracet. Vždyť bych nevěděl, co dál a život bych si plnil přáními ostatních, děláním toho, co láká druhé, jako jsem to dělal tak často do teď. Vím ale, že teď už to fungovat nebude. Musím najít to své. Takže pokud na naše cestování občas myslíte, vzpomeňte si příště a přejte mi, ať se mi to najít povede. Ať objevím, proč tu jsem a vrátím se domů s jasnou vizí, kterou se mi, tentokrát, podaří i úspěšně realizovat a dát tak té mojí nicotné existenci i nějaký hlubší smysl. To bych si totiž moc přál.

,
Share: