Načítáme fotogalerie. A že jich je!

Strasti odjezdu

Odjezd. To pro mě by velký zážitek. Jedna věc je učinit rozhodnutí o cestě, druhá věc je se připravit a opravdu odjet. Přelom mezi těmito dvěma fázemi pro mě nastal koupí letenek. Vybírali jsme je celý den, s původním záměrem zamířit do Kanady. Cesta tam ale byla značně dražší, než o tři týdne dříve, kdy se nám zdála ještě přijatelná. Inu, teď už nebyla. A my, my se museli přizpůsobit.

Tak jsme si řekli, že je vlastně jedno, kam do Ameriky přistaneme, pokud o bude alespoň trochu na západě. Cena se stala naší hlavní prioritou. A díky ní to vyhrálo San Francisco. V Kalifornii. Za 5500,- i s bagáží na jednoho, přímý let z Paříže. To je ještě Evropa, tam už se nějak dostaneme. A byť jsme museli překonat ještě několik překážek v podobě nefunkčního serveru letecké společnosti, nakonec se nám podařilo letenky objednat. V květnu, na konec srpna. Čas i destinace zcela jiné, než jsme předpokládali ještě ten den ráno.

Nicméně tím to pro mě začalo. Poletím do světa, říkal jsem si. S touto ženou, se kterou i doma často těžko vycházíme, budeme poznávat svět, klidně i dva roky v kuse. Z východu na západ, spolu, na vlastní pěst. Vnímal jsem to jako velké rozhodnutí. Takové, před kterým bych rád couvnul, ale nejde to. Nejde to, protože cítím v kostech, že to potřebuju. Že tohle je ta Cesta.

Pak začali přípravy. Co je třeba zařídit, koupit, prodat? Na co musím našetřit a jak sehnat peníze? To poslední mě trápilo docela dost. Ale, mám na to nějaký talent, či co, a nakonec se mi podařilo dát do kupy docela slušnou částku. Brigáda v Norsku docela pomohla, prodej motorky a auta také. Naštěstí.

A ano, ještě předtím vším jsme si stihli zaskočit do Norska na brigošku. A taky do Švédska na Rainbow, nasbírat kontakty na cestu. Jo a mezitím na Lofoty, aby se neřeklo, že jsme je zase minuli. Beztak bylo to Rainbow ve Švédském Laponsku, což je od Lofot fakt kousek.

V Čechách jsme pak měli dva týdny na dopřípravu všeho, co si ji vyžadovalo. Navštívit jedno příbuzenstvo, zvládnout smutky z loučení, pak druhé příbuzenstvo, zase ty smutky. Pak párty na rozloučenou kamarádi, se kterými smutky nebyly, přebila je totiž kocovina. Krom kamarádů také přátelé, ti blízcí lidé, co člověka často provází již mnoho let a jsou tu, když je potřeba. Mnoho z nich ns konci setkání říká vesele: „Tak ahoj a užijte si to! A ve zdraví se nám vraťte!“ Pak se otáčí a odcházejí, jako z každého jiného setkání. Stejně tak já, kývám, děkuji, loučím se a odcházím. Prozrazují nás ale oči. V těch to je vidět. Ten tichý pocit, že se dlouho neuvidíme. Možná i hodně dlouho.

I když se na to snažím moc nemyslet, stejně mě to dohnalo. Den před odjezdem do Paříže, vprostřed toho největšího shonu. Začaly mi téct slzy. Vzpomněl jsem si na všechny ty, co tak dlouho neuvidím a nešlo to už zadržet. A od té doby to je ve mně stále, těsně pod povrchem. Stačí jen naťuknout, aby to povolilo. I teď, když to píšu a vzpomínám na vás všechny, si tu pláču. To k tomu zřejmě patří.

Každopádně mě to překvapuje. Vždy jsem myslel, že jsem mimo jiné poměrně materiálně zaměřen. Jenže teď vidím, že prodat vozidla, vyklidit pokoj, vše někam sbalit a uklidit, na dlouho se s tím vším rozloučit, to mi dělalo mnohem menší problém, než jsem čekal. Vlastně to byl problém je na chvíli, když jsem s v červnu uvědomil, že nejen pokoj v Brně, ale i ten v Liberci bude třeba předat jinému obyvateli. Tam jsem si ty smutky asi prošel a teď už v poho. Loučení s lidmi ale bylo mnohem těžší. Nebo ani tak ne loučení, ale to vědomí, jak dlouho všechny neuvidím. Jelikož normálně tyto věci moc neprožívám, a i při loučení jsem je zazdil, je pro mě velmi nezvyklá zkušenost už to samotné vědomí, jak moc mi na mnoha lidech záleží.

Tak to pomalu vstřebávám. Teď zrovna kdesi nad Grónskem, v letadle, do kterého nás málem nepustili. Po té, co jsme zvládli noční cestu do Francie, vyrovnali se s Pařížským MHD a shlédli Eiffelovku i katedrálu Notre dame, jsme málem neodletěli.

Bez zpáteční letenky to prostě nejde. Do USA prostě ne. Chtějí mít jistotu, že jim tam nezůstanete „Můžete si ji teď hned objednat, ale musíte ji mít,“ řekli nám u check-inu. Takže jsme objednávali. Do Mexika. „Hmm, tam to ale nestačí,“ řekli nám posléze. Musí to být Evropa. Takže jsme objednali ještě jednu do Londýna. Jestli to půjde zrušit, to nevím. Stálo nás to desítku českých, jen hvízdlo. A málem k ničemu, protože chtěli ještě adresu našeho kontaktu v Americe, kterou jsme my ovšem nevěděli. Jen díky neskutečné přízni osudu byli zrovna u telefonu všichni potřební, takže se nám podařilo nezbytné informace dodat doslova v posledních sekundách.

Bezpečnostní prohlídka pak už byla hračka. Tam mě překvapilo spíš to, že po nás nikdo nic nechce. Stres z toho všeho je ve mně ještě teď. Jenže dokument o celní kontrole, který rozdávali v letadle, naznačuje, že to možná ještě neskončilo. Uklidňuje mě jen představa mé vzdálení tety, čekající na nás na letišti. Až budem už ní, bude už snad všechno to náročné, spojené se vstupem do USA, za námi. Snad nám toho do té doby moc nezabaví. Ideálně vůbec nic. Třeba s námi to štěstí, díky kterému jsme se vůbec dostali do letadla, bude cestovat i nadále.

Share: